Minulý týden vysílala naše televize další současnou inscenaci, původní televizní film, tentokrát dokonce z hornického prostředí. Jmenoval se ADAM A GABRIEL podle svých hlavních postav – filmového herce a padesátiletého nemocného havíře. Trochu zkušenější divák samozřejmě sotva neprohlédl schéma, podle něhož byl psychologický příběh těchto dní vystavěn. Jakmile jsme zjistili, že vedle chodby, v níž natáčejí filmaři jakýsi film o osudech lidí z okupace, je zavřená hluchá chodba s popraskanými stojkami, bylo celkem jasné, že se do ní jedna z hlavních postav příběhu nějak dostane, že za ní půjde druhý hrdina, že oba to nakonec zasype a že hlavní konflikt vznikne v oné vypjaté a mimořádné situaci, kdy vyjde na povrch, co skutečně v každém je, zda se projeví chlapsky v okamžiku krize.
Nechme proto celkem stranou skladbu hry, respektive filmu. Co nás jako diváky strhlo, co nás chytilo za srdce, bylo zpracování tématu, ostatně při veškeré schematičnosti i tak zajímavého a rozhodně nikoli zavrženíhodného. Režie
Jaroslav Balík dokázala oživit příběh tak, že jsme věřili jednotlivým postavám i jejich vztahům. Tak potom vynikly i starosti havíře Gabriela (výborně hrál
Jaroslav Moučka), starosti, které má jak se svým zdravím a tím i svou prací na dole, kde prožil velký kus života, tak se svou mladou ženou a jejími v mnoha směrech dost konzumními touhami. A neméně se nám odkryly i starosti druhého hrdiny příběhu, herce (představovaného neméně dobře
Vladimír Brabec), trápícího se současně pocity nenaplnění, nedůvěrou ve vlastní talent a jeho společenskou důležitost, a trápícího druhé z toho plynoucími výbuchy samolibosti apod.
Balíkův film – protože podíl režisérův na úspěchu byl v tomto případě zřejmě rozhodující, vždyť i znamenité herecké výkony lze hodně připsat na jeho konto – tak uspokojil přes všechny nedostatky textu. Naše televizní česká dramaturgie není tak bohatá, abychom neměli zaznamenat takovouto novinku. Ale jenom pro její společenskou závažnost, nejenom proto, že jsme v ní byli svědky nesnadného hledání v oblasti současné tematiky. I proto, že tento nový televizní film znovu prokázal, jak
Jaroslav Balík dovede právě pro televizi natáčet filmy prosté, opřené však o člověka, které potom k nám, divákům, mohou citově plně promluvit. Nebylo to poprvé, nebylo to, doufejme, zdaleka naposledy. Věřme, že se naše televizní původní tvorba ozve brzy znovu.
KLIMENT, Jan. [i]Znovu současnost na obrazovce.[/i] Rudé právo. 1973, roč. 53, č. 224 [20. září], s. 5. [upraveno]
