Co vítr dal a vzal

Mladá taxikářka Soledad se jednoho dne rozhodla, že ji už nudí její zaměstnání v hluku civilizace, a v autě svého šéfa ujela z Buenos Aires směrem na jih, aby tam hledala klid a tiché místo, kam zvuk moderního světa ještě nedolehl. A když, tak velmi vzdáleně. A skutečně takové místo našla - ztracené kdesi v Patagonii. V městečku, do kterého ji přivedla náhoda, ale ještě spíš osud, se totiž doslova zastavil čas a to zhruba někdy v padesátých letech 20. století. Jeho obyvatelé jsou svérázní lidé, mezi nimiž vyniká pár osobností, které tvoří "duchovní" jádro celého společenství, jako je místní amatérský vynálezce a objevitel a především několik filmových nadšenců. Těm vévodí zdejší "kritik", nesmělý mladík Pedro, který kouzlu stříbrného plátna podlehl natolik, že se již dokáže vyjadřovat pouze ve frázích, odposlouchaných z jeho oblíbených filmů. Místní biograf je vůbec centrem všeho dění v městečku a obětavý Pedro přiváží stále nové kotouče filmových pásů. Ty jsou však natolik pomotané, že děje notoricky známých děl filmového plátna se převracejí ve fantastické a bizarní tvary, které sice mnoho smyslu nedávají, s o to větší silou však svoje příznivce přitahují. Argentinská nostalgická komedie z roku 1998 přináší lehce nadreálnou, ale originální podívanou, v níž se mísí humor a dojetí nad časem, který ať si to lidé přejí či ne, ubíhá den za dnem stejnou rychlostí a odnáší naše věkovité jistoty nemilosrdně jednu po druhé. Snímek byl oceněn na MFF v San Sebastianu v roce 1998 Zlatou mušlí.