Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma

Závěrečný díl rozsáhlé tetralogie Karla Vachka Malý kapitalista s názvem Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma se opět věnuje osobitému zkoumání stavu společnosti, politiky a různých elit v českých zemích v současnosti. Tentokrát však tvůrce vše soustřeďuje do jednoho prostoru, do budovy Národního divadla v Praze (s jediným časosběrným pohledem na Národní divadlo a křižovatku před ním). Na pozadí zkoušek opery Dalibor v režii nekonformního Jana Antonína Pitínského nechává bez uvedení promlouvat své hosty v lóžích, na balkonech, v parteru či v zákulisí historické budovy, symbolizující národní povědomí a odrážející etapy vzestupu i ponížení. Některým ponechává značný prostor pro jejich úvahy, jiní se na plátně objeví jen nakrátko. Výběrem „mluvčích“ dává Vachek jasně najevo i své vlastní postoje, ačkoliv na rozdíl od předcházejících snímků vstupuje tentokrát do jejich monologů či dialogů poměrně sporadicky. O to více však „animuje“, aranžuje či režíruje vlastní artefakty a různé rekvizity (především hračky), nebo používá na monitorech dokumentární záběry a fotografie a vytváří tak groteskní a surrealistický „komentář“. – Dílo je podle opery rozděleno do tří dějství. V prvním se promluvy zaměřují zejména na současnou politickou situaci a na nedávnou minulost. Patří sem i sekvence, věnovaná vzpomínce přátel na Andreje Stankoviče. Ve druhé části se mluví především o devitalizaci zhoubných nádorů a ve třetím se řečníci věnují problémům a dopadům globalizace na přírodu a společnost. – Hned na počátku zazní závěr Libušina proroctví z jiné opery B. Smetany. V titulcích jsou pak uvedeny seznam „hostů“ a obsah opery Dalibor podle Anny Hostomské. Operní zkoušky tvoří kostru filmu a dílo je zde v klavírním výtahu s áriemi a sbory odehráno celé! „Ďábelská“ kamera Karla Slacha zaznamenává zkoušky v obou obsazeních, někdy je statická, někdy naopak krouží po jevišti a vyhledává různé úhly záběrů, přičemž používá převážně širokoúhlý objektiv 8mm pro zachycení hloubky vesměs holé scény. Většinou v pozadí jsou zaznamenány režijní vstupy J.A. Pitínského. Zpěváci někdy trpí indispozicí nebo markýrují. Děj opery místy koresponduje s promluvami hostů, jindy je konotace třeba náhodná, či ponechána na divákovi. Podstatná je postava Dalibora jako českého hrdiny, k níž se váží různé paralely (a již ve svém vstupu lakonicky „shazuje“ režisér Jan Němec). – Podobně jako v předcházejícím Vachkově snímku vytvářely zvláštní předěly „seznam hub“ a frázování údery na tympány, zde se k tomuto frázování pojí záběry na různé letité stromy („svědkové tisíciletých dějin“) ve všech ročních obdobích (jejich seznam je rovněž uveden na počátku) a na efektně nasvícené kameny-antropomorfy (staré 350 000 let). Propojení mezi divadelním prostorem a obrazy z přírody naznačuje klavírní stolička, potažená rudým plyšem a umísťovaná v plenéru u stromů. – Více než dříve se uplatňuje barevnost: operní zkoušky jsou laděny do šedých tónů, zatímco v hledišti vyniká červená či rudá barva a kameny jsou nasvíceny do zlatova. Barevnou škálu mají i obrazy stromů (zejména zelená, či na sněhu kontrast bílé a tmavé). V bohaté zvukové stopě se někdy promluvy hostů prolínají se zpěvem a zvuky zkoušky. – Vachkův opus je opět mimořádně dlouhý (čtyři hodiny) a klade značné nároky na divákovu pozornost. Vedle nádherné hudby a srozumitelného textu libreta přináší řadu podnětů a zachovává si přinejmenším nenahraditelnou hodnotu historického dokumentu. Znovu potvrzuje autorův přístup k filmu jako ke svrchované formě subjektivní umělecké výpovědi, v níž se kromě jiných kvalit uplatní i hravost či provokace. Ostatně oním klíčem k Chaloupce strýčka Toma je heslo „Mám sen“! Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2003/6