Hodinář od sv. Pavla

Adaptace románu Georgese Simenona Evertonský hodinář zachycuje případ mladistvého vraha nahlížený z perspektivy jeho otce, který se snaží pochopit synovy motivace k hrůznému činu. Debutovému psychologickému dramatu Bertranda Taverniera vévodí výkon jeho později dvorního herce Philippa Noireta. Podobně jako jeho generační předchůdci Jean-Luc Godard, Claude Chabrol či François Truffaut byl i Bertrand Tavernier ovlivněný klasickou hollywoodskou kinematografií a dále tvůrci jako John Ford, William Wellman či Samuel Fuller. Stejně jako zmiňovaní novovlnní autoři se v začátcích své kariéry věnoval filmové kritice (psal pro časopisy Positif a Cahiers du cinéma). Na poli celovečerního filmu Tavernier debutoval v polovině sedmdesátých let snímkem Hodinář od sv. Pavla, který byl adaptací knihy věhlasného francouzského spisovatele detektivních románů Georgese Simenona. Původní Simenonova předloha z roku 1954 vyšla v českém překladu Evy Ruxové a Zdeňka Frýborta v roce 1975 pod názvem Evertonský hodinář společně s autorovým dalším románem Cizinci v domě, přičemž oba tematicky spojoval případ mladistvého zločince a vztah otce k provinilému dítěti. Adaptace do podoby filmového scénáře se společně s Bertrandem Tavernierem chopila v té době již zavedená dvojice scenáristů Pierre Bost a Jean Aurenche, spojovaná s francouzskou komerční tvorbou poválečných let, kterou Truffaut ve své slavné eseji „Jistá tendence francouzského filmu", publikované v Cahiers du cinéma v roce 1954, označoval jako tzv. tradici kvality, jež podle něj zbytečně lpěla na „příliš literárních scénářích". Evertonský hodinář (zfilmovaný pod názvem Hodinář od sv. Pavla) tematizuje otázku viny a rodičovské odpovědnosti, jež v současné evropské kinematografii výrazně rezonuje v díle bratří Dardennů, k němuž lze Tavernierův film přirovnat. Vypráví příběh francouzského maloobchodníka, který žije spořádaným životem v poklidné čtvrti Lyonu (Tavernier přenesl děj Simenonova románu ze Spojených států do svého rodného města), dokud jej nezaskočí zpráva o tom, že jeho syn, s nímž nemá příliš vřelé vztahy, v afektu spáchal vraždu. Kriminální zápletka a postava vraha nejsou přitom pro Taverniera tolik podstatné - naopak jej zajímá perspektiva vrahova otce, jenž se s nastalou situací snaží vyrovnat a pochopit synovy motivace. To jej posouvá do roviny komorního psychologického dramatu, jež staví na soustředěném, niterném výkonu věčně zahloubaného Philippa Noireta. Jana Bébarová, LFŠ 2014