Vlastně se nic nestalo

Na poměrně nezáživném filmu je pozoruhodné, jak Jana Brejchová v osmdesátých letech strašně rychle zestárla. A Tereze Brodské poměrně dlouho trvalo, než se vypracovala, tyhle její začátky jsou dost nesnesitelný.

Tak tohle fakt nemusím. Vydržel jsem půl hodiny a pak jsem to vzdal. Nepostřehl jsem ani náznak zápletky, a herci mi přišli jako z pimprlového divadla. 201109103000/8347/8544

Vše, co chcete vidět z života v Česku v 80. letech je zde. Např. dospělí, co nezvládáají svůj život a bijí proto své téměř dospělé děti.

Vlastně se nic nestalo. A vlastně by se vůbec nic nestalo, kdybych si tento snímek odpustil vidět. Tak špatně provedenej a zfušovanej film jsem od Evalda nikdy neviděl. Holt většina režisérů v pokročilejším věku začíná senilnět a vidět svou vlastní zdegenerovanou vizi, jak by měl film vypadat. Byl to jeho poslední režisérský počin a premiéry se ani nedožil. Možná je to způsobeno i tím, že se k režii kvůli komoušům dostal až po sedmnácti letech a takhle to bohužel dopadlo. Naprosto se vytratila aura, která dělala jeho filmy zajímavými a vždy něčím výjimečnými. Vůbec bych ani podle jediného náznaku nepoznal, že by režie odpovídala Evaldově duši. Tohle bylo zdlouhavé tápání, mizerné a hloupé dialogy, velmi špatné herecké projevy všech, i mé milované Janičky Brejchové (její pohledy do kamery, patetické proslovy a moudra ze života, které se prolínaly mezi dějem byly jako pěst na oko). I když Jana Brejchová je i ve skutečnosti matkou Terezy Brodské, zde to působilo, jako by k sobě vůbec nepatřily. Hudba Jana Klusáka jako by ani nevěděla, co a kde má zrovna hrát. Střihy a dramaturgie, nástupy nebo ukončení jednotlivých scén hrůza. Špatně, všechno špatně. Jen z úcty k osobnosti pana Schorma hodnotím za dvě.