Sganarelle čili Domnělý paroháč

Po delší odmlce ukázal opět Pavel Blumenfeld, že dovede podat televizní inscenaci zajímavě a vtipně. Známou Molière aktovku SGANARELLE ČILI DOMNĚLÝ PAROHÁČ inscenoval způsobem v televizi novým: vytvořil jakoby divadlo na divadle. Jako vnější rámec komedie totiž předvedl ludvíkovský dvůr, kde komentář – osvícensky ironický – informuje o dvorských klepech a intrikách. A do této společnosti, když se král Ludvík XIV. pohodlně usadí, přicházejí herci, aby přímo na parketách královské síně sehráli Molière hru o paroháči. Hrají bez kulis, avšak s vervou a životností: nejeden z přítomných šlechticů se v paroháči může poznat… Inscenace královského dvora pomohla však Pavel Blumenfeld nejen zasadit hru do historického prostředí, připomenout zajímavé vztahy mezi králem, dvorem, divadlem a měšťany, ale stala se režisérovi základním charakterem inscenace a výrazným činitelem formálním. Tím, že televizní kamera vidí nejen herce, ale také diváky, tj. krále a jeho dvořany, vrůstá celá komedie zpětně do své jevištní podoby. Herci se skrývají mezi dámami s vějíři, nemluví „stranou“, nýbrž obracejí se k jednotlivým dvořanům či ke králi. A snad právě pro toto „divadlo na druhou“ vzniká úplně nový tvar, vůbec ne dokumentárního charakteru, jak by se dalo předpokládat. Divák u televizoru, „stojící“ jakoby za zády přední řady dvořanů, má téměř pocit osobní účasti na představení, zejména adresuje-li herec některou z úvah přímo jemu, tj. kameře. Je to rafinované, i když zdánlivě jednoduché a vyžaduje to suverenitu a vkus u režie. To oboje Pavel Blumenfeld prokázal, a také dobré vedení herců, zejména Bohuš Záhorský v titulní roli. Za nejcennější však na této inscenaci považuji to, že nad divadelní předlohou pracovali tvůrci (také dramaturgie) opravdu tvůrčím způsobem, a že tak vzniklo něco nenapodobitelně televizního. ZELENKA, Otto. [i]Televise originální.[/i] Kultura. 1958, roč. 2, č. 3, s. 5. [upraveno]