Jiřina Petrovická

Jiřina Petrovická, rodným jménem Žemličková (později provdaná Pokorná), pocházela z rodiny přeloučského restauratéra Josefa Žemličky, narodila se sice v Pardubicích, ale dětství strávila v Přelouči. Po rozvodu rodičů byla svěřena do péče matky, která se znovu provdala za Františka Petrovického, bývalého poslance Národního shromáždění. Matku a otčíma následovala Jiřina do Prahy. V Přelouči a pak i v Praze Jiřina Žemličková obdivovala divadlo, maturitu složila na Učitelském ústavu, zároveň prošla hereckou průpravou u Jaroslava Průchy a Míly Pačové. Ze zamýšlených studií na konzervatoři sešlo, protože hned po maturitě nastoupila do divadla v Kladně, kde uspěla v konkurzu vyhlášeném za účelem doplnění personálního stavu o herečky nejmladší generace. V Kladně ve velmi krátké době nastudovala dvacet rolí a v tomto svém prvním angažmá také přijala po nevlastním otci jméno Petrovická. Z Kladna přešla v roce 1943 do Městského divadla v Plzni, které bylo v roce 1944 uzavřeno. Na rozdíl od jiných herců se Petrovické vyhnulo totální nasazení a herecký projev dále tříbila v zájezdovém souboru J. Vyskočila. Po válce se Petrovická nakrátko vrátila do Plzně, ještě v roce 1945 ale vstoupila na prkna Realistického divadla v Praze (1945-1950). V té době také krátce pracovala pro Jana Wericha, ale jeho nabídku na trvalejší spolupráci odmítla, protože chtěla setrvat u klasického repertoáru. V letech 1950-1951 působila v Městských divadlech pražských, nakonec na čtyřicet let zakotvila na scéně Národního divadla (1951-1990). Od svých prvních angažmá hrála Petrovická především v klasice, na jevišti Národního divadla debutovala v Othellovi, z jejích dalších rolí je na místě připomenout hry Zdravý nemocný, Lucerna, Jen o chlup, Král Lear, Radúz a Mahulena, Desdemona nebo Svatá Jana. Stálé angažmá opustila Petrovická v roce 1990, ale i poté ještě pohostinsky hrála, naposledy vystoupila v roce 1992 v Tartuffovi. Ve svých divadelních rolích uplatňovala Petrovická všestranné nadání, od dramatických dívčích rolí přešla k energickým typům, až nakonec svůj part našla v postavách tragických zralých žen, vynikla ale i jako noblesní dáma se schopností komediální nadsázky a vždy s důrazem na práci s hlasem. Kromě již zmíněných rolí zaujala vrcholnými výkony především titulní rolí v Čapkově Matce, dále například v Benátském kupci, Višňovém sadu nebo Poprasku na laguně. Krátce po svém vstupu na divadelní prkna dostala Petrovická příležitost i ve filmu. Jako mladá a pohledná, bezesporu také nadaná herečka byla filmaři zpočátku vyhledávaná, sama Petrovická ale k filmu příliš pozitivní vztah neměla. Po boku Raoula Schránila si odehrála svůj filmový debut v komedii ČTRNÁCTÝ U STOLU (1943). Po úloze mladé odbojářky v dramatu MUŽI BEZ KŘÍDEL (1946) dostala tři středně velké role ve filmech KRAKATIT (1948), KARIÉRA (1948) nebo PŘÍPAD Z-8 (1948). Manželku hlavního hrdiny si zahrála v životopisném snímku TAJEMSTVÍ KRVE (1953), jako královnu lesní říše jsme ji mohli vidět ve filmu STRAKONICKÝ DUDÁK (1955). Manželky titulních hrdinů si pak zopakovala ve filmech CO ŘEKNE ŽENA (1958) a FLORIÁN (1961), zajímavou zápornou postavu správkyně hradu obchodující s kradenými uměleckými předměty předvedla v kriminálce NAHÁ PASTÝŘKA (1966). Z nechuti Petrovické pracovat pro film pramení její nepočetná filmografie z této doby (v šedesátých letech například hrála jen ve čtyřech filmech). Pozměněná situace v době normalizace vedla Jiřinu Petrovickou k tomu, že své herecké umění poskytla silně tendenčním propagandistickým filmům, převážně v režii Vojtěcha Trapla (DVACÁTÝ DEVÁTÝ, 1974; TOBĚ HRANA ZVONIT NEBUDE, 1975; VÍTĚZNÝ LID, 1977). Podobné příležitosti nacházela také na televizní obrazovce (seriál MATKA, 1972; inscenace SOUDRUŽSKÁ NÁVŠTĚVA, 1973; HRDINOVÉ OKAMŽIKU, 1974; KREMELSKÝ ORLOJ, 1977). Na filmovém plátně se objevila naposledy jako ředitelka internátu ve filmu MEZI NÁMI KLUKY (1981), do poloviny 80. let ji pak bylo možno ještě vidět v televizi, mimo jiné jako recitátorku v Nedělních chvilkách poezie. Práce s hlasem ostatně patřila k dalším doménám Jiřiny Petrovické, účinkovala často v rozhlase, se svým sytým altem se výjimečně prosadila i jako zpěvačka (Plují lodi do Triany). Významné bylo její působení i v dabingu a v roce 2002 obdržela Cenu Prezídia Herecké asociace za celoživotní mistrovství v této oblasti. Přestože Petrovická pocházela ze živnostnického prostředí a později vyrůstala v rodině prvorepublikového politika a vysokého státního úředníka, pod vlivem událostí druhé světové války vstoupila do Komunistické strany. Z tohoto titulu se pak na půdě Národního divadla angažovala i v organizační činnosti. Politicky motivovaná umělecká činnost jí pak vynesla uznání komunistického režimu. Kromě titulů Zasloužilé umělkyně (1968) a Národní umělkyně (1978) získala také dvě vysoká státní vyznamenání. Její divadelní činnost jí přinesla Cenu Jaroslava Průchy (1973) a Medaili J. K. Tyla (1983), za zmínku pak stojí Státní cena v roce 1983 za excelentní hlavní roli v Čapkově dramatu Matka (v roce 1985 byl z tohoto představení pořízen televizní záznam). Osudům této herečky je věnována kniha Jiřina Petrovická a její střípky (1999). Jiřina Petrovická zemřela v Praze 10. října 2008 ve věku 85 let.