V posledních letech hrál Nicolas Cage v řadě více, méně i víceméně bizarních titulů. S Mandy – Kultem pomsty se tahle řada opět o něco rozrostla. Přesto zůstává kultovní osobností. Vedle účasti v oblíbených a ryze áčkových bijácích typu Leaving Las Vegas, Skála, Tváří v tvář, Con Air, Lovci pokladů, Čarodějův učeň nebo Obchodník se smrtí za to patrně může právě skutečnost, že se nezdráhá vzít role, jaké by se většina ostatních zdráhala vzít. Skutečně jen obtížně si představit, že by roli Reda Millera vzal Leonardo DiCaprio, George Clooney, Robert Downey Jr., Russell Crowe, Hugh Jackman, Matthew McConaughey, Keanu Reeves, Josh Brolin nebo Edward Norton.

Kdesi na východě Kalifornie žijí Red Miller a jeho přítelkyně Mandy Bloomová vcelku spokojeným životem. Píše se rok 1983, ale to vlastně není podstatné. Ona pracuje na benzínce, ráda si čte knížky a prochází se. On v lese kácí stromy a rád si povídá se svojí přítelkyní. Ta jednoho dne spatří při vycházce auto plné náboženských fanatiků vedených Jeremiahem Sandem. Ten na tu uhrančivou holku (zajímavá Andrea Riseborough) nemůže přestat myslet, a tak se svojí sektou nazvanou Děti nového úsvitu neváhá Abaxasovým rohem přivolat démonický motorkářský gang, jehož členové dostanou napít specifického halucinogenního roztoku (někdo může tvrdit, že je to něčí krev). A potom Mandy unesou, nakapou jí do očí, nechají ji do krku ďobnout hmyzákem, jenže ona se pak Jeremiahovi při jeho seriózním monologu vysměje, což neměla dělat.

 










 

Kdekdo by si mohl myslet, že v předchozím odstavci zmíněný nástin příběhu představuje pouze první dějství, tj. expozici neboli cca úvodní třicetiminutovku. I kvůli dlouhým záběrům a zatmívačkám tomu tak ovšem není. V této době totiž máme ukrojenou hodinu, čili polovinu z celkové stopáže. Mandy – Kult pomsty díky těm barevným a sem tam nepříjemně, leč záměrně psychedelicky, blikajícím záběrům, připomene tvorbu Nicolase Windinga Refna. Tady občas kontrastují s absolutní tmou. A nutno dodat, že vizuální stránka nakonec není tak úžasná, jak by se i podle méně všedního bonusového filmu o filmu (v němž promluví i producent Elijah Wood) mohlo zdát. Například k Pevnosti má poměrně daleko. Na druhou stranu je pořád v dobrém slova smyslu jiná, k čemuž dopomáhají i ty snové anime pasáže.

Vedle toho se díky účasti Nicolase Cage vybaví také Ghost Rider, protože tady výraznou úlohu sehraje zlověstný oheň, a také Drive Angry, kde rovněž pronásledoval přívržence pošahané sekty. Vlastně je fajn, když se slavný herec pustí do projektu s takovouto zápletkou. Díky tomu se pak takový projekt snáze dostane na DVD a Blu-ray i do světa, včetně České republiky. Kdo by to byl řekl, že vše potřebné pro natáčení tohoto počinu poskytne zrovna od nás relativně nedaleká Belgie? To není zrovna proslulá evropská bašta filmařů, na rozdíl od ČR, Maďarska, Bulharska, Rumunska či nově Litvy.

V každém případě se věci dají více do pohybu teprve po té hodině. Red zatouží po pomstě, a proto bude nejprve zapotřebí zamířit za kámošem Caruthersem ke zřejmě nejlepší scéně celého filmu. Kámoš Caruthers bydlí v karavanu, uschovává Redovu smrtonosnou kuš a naprosto famózně ho hraje Bill Duke, kterého si pamatujeme z Komanda a z Predátora. Zamrzí, že tahle scéna byla zkrácená, protože jeho monolog, osvětlující původ toho motorkářského gangu Černých jezdců, zakončený hláškou „They fuckin‘ loved it,“ opravdu stojí za to! Může nám být docela líto, že s hlavním hrdinou na tu cestu pomsty nevyrazí. Jeden by mohl mít kuš, druhý sekeru.

 










 

To už uběhlo téměř 75 minut a poprvé spatřujeme napsaný název filmu. Ve zbývajícím čase se dočkáme kupříkladu souboje na sekery nebo řežby s motorovými pilami, kterým gradace dosáhne vrcholu, přestože nás čeká ještě finále ve svatyni. Pozoruhodné je právě to neuchopitelné plynutí času – jakému období se rovná dramatický čas? Jinými slovy: Jaká doba uplynula od únosu po dokonání pomsty? Šest hodin? Týden? Rok? Půl století? A odehrává se vůbec Mandy – Kult pomsty na naší krásné planetě? Nebo snad v nějaké paralelní realitě?

Mandy – kult pomsty je psychedelický, fantasmagorický a skutečně lehce „out-of-this-world“ biják spíše pro fajnšmekry. Na takovýchto projektech bývá zásadní režijní rukopis a troufám si tvrdit, že Panos Cosmatos, syn režiséra Ramba II či Tombstone, neboli jednoho z nepřeceňovanějších westernů všech dob, svoji původní vizi realizoval velice přesně, jakkoli měla být o nezapomenutelných obrazech, kterých se však mnoha nedočkáme. A také o znepokojivé hudbě, která však z tvorby Jóhanna Jóhannssona nijak nevyčnívá. Nemnoho dialogů a replik -tedy s výjimkou těch Caruthersových - klidně mohlo být ještě omezeno, ať už se týkají planet, zabíjení špačků nebo škemrání o život. Takže takhle, tahle podívaná stojí za zhlédnutí, třebaže není vyloženě originální (a to, co se nachází za závěrečnými titulky, ji rozhodně neosvětlí), ale jako krátkometrážní počin okolo třiceti minut by nemusela být marná. 

P.S.: Docela by mě zajímalo, co se stalo se sestrou Lucy (Line Pillet).

FOTO: cinema.de