Tahle ovšem není dobrá jako ta předchozí, nýbrž spíše bláznivá. Samotný námět přitom vybízel k zábavné, inteligentní podívané, jaké kdysi v zemi Louise de Funése či Pierra Richarda docela dost dobře uměli. Hlavní hrdina Grégory si s sebou nese trauma, kdy otec podváděl jeho matku. Sám se tedy do vážného vztahu nežene a místo toho vymyslel agenturu, která vám poskytne neprůstřelné alibi. Nemusí přitom jít jenom o zálety á la nevěra nebo BDSM po vzoru Christiana a Anastasii. Když na to přijde, budete moct navzdory rodinnému zákazu třeba na fotbal, případně za školu. Ledacos se však zkomplikuje v momentě, kdy Grégory v lese potká božskou Florence a jejího pejska. Záhy se totiž ukáže, že možný budoucí tchán Gérard (aka Jean-Claude) jest současným klientem jeho pro někoho jistě nemorální agentury!  

Právem se můžeme těšit na to, kterak díky svým určitě dlouholetým zkušenostem hlavní postava s naprostým přehledem vybruslí i ze zdánlivě už beznadějných situací (viz třeba Fešák Hubert). Jenže všechno naznačuje tomu, že Grégory není profesionál, ale obyčejný klikař. Nejlépe to dokládá scéna, ve které namlouvá Gérardově milence, že je hudebním producentem, načež se za ním objeví jeden z údajných klientů. Ovšem ani to, když musí vnikout do klientova domu a nevezme si ani masku, eventuálně skutečnost, že dále pobývá na konkrétním místě, i když ví, že pravděpodobnost, že potká osobu, kterou za žádných okolností potkat nechce, je velmi vysoká, nedává nejlepší smysl.

Tahle parodie/komedie/sem tam groteska nechce šestřit osoby, filmy, ani události ze skutečného života. Pozornosti tak neujdou afričtí imigranti, francouzský prezident, rozvedení muži, záletní manželé, zlatokopky, cirkusáci, golfové vozíky, komiksoví superhrdinové, Star Wars a dokonce – to by fakt nikdo nevěřil – Bloodsport! Scéna s předtím několikrát připomenutou klasikou z roku 1988 mohla být i pro její přiznivce (a pochopitelně pro příznivce Jean-Claudea Van Damma) de facto přímo zlatým hřebem Alibi na klíč. Momentem, na který bychom dlouho vzpomínali. Bohužel její pointa veškerou premisu destruktivně zruinuje, což se v průběhu filmu stane na různých místech vícekrát.

Další značná nevýhoda této komedie spočívá v její jasné předvídatelnosti. Využívá totiž momentů, humoru a vlastně i hlášek předtím mnohokrát viděných i slyšených, takže není složité uhádnout, co postavy udělají nebo zhruba řeknou v následujícím okamžiku. O tom, jak to všechno skončí, raději ani nemluvě. Jasně, obecenstvo obvykle chodí na takovýto typ filmu s tím, že velice dobře ví, co od něj (přibližně) očekávat. Ale nebylo by právě za takové konstelace skvělé ta zaběhlá, ohraná klišé obrátit naruby nebo si od nich udržet nějaký odsup nebo jimi alespoň tak hojně nezásobovat?

Je trochu s podivem, že je pod Alibi na klíč podepsát Philippe Lacheau, který předtím tolik příjemně překvapil s Létem All Exclusive, které jakoby vzniklo více dílem improvizace a spontánních nápadů, což mohlo být dáno i tím Found Footage formátem. Na tomto počinu si zopakoval spolupráci s krásnou Elodie Fontan, na kterou by nepochybně byla radost se dívat, i kdyby hrála čarodějnici. Její rodiče ztvárnili Didier Bourdon a Nathalie Baye (matka Leonarda DiCapria z Chyť mě, když to dokážeš) a nutno dodat, že své postavy učinili sympatickými, třebaže vývoj jejich vztahu taky nepatří k originálním.

Alibi na klíč je legrácka, která doplácí na to, jak moc se snaží být za každou cenu vtipná. Ne snad přímo zoufale, to by bylo silné slovo, ale rozhodně intenzivně a vlezle. Úplně nejvtipnější na celé věci je skutečnost, která doprovázela soudem nařízenou změnu původního českého distribučního názvu (který se od stávajícího lišil pouze jedním slovem), protože se jím jistý podnikatel cítil být dotčený. Znamená to snad, že taková agentura už v naší zemi existuje? Raději po tom nebudeme dále slídit (nejsme přece Lou Bloom) a celou záležitost uzavřeme prohlášením, že film Alibi na klíč měl v samotném námětu potenciál k tomu, aby se z něj stala o poznání lepší a promyšlenější zábava.

FOTO: Bontonfilm