Existují různé způsoby, jak si získat zpět odcizenou dceru. Winfried Conradi je takový vtipálek, který kupříkladu před kurýry předstírá, že má bratra. Jeho dcera Ines pracuje v jedné společnosti v Budapešti Bukurešti a pořád je extrémně zaneprázdněná. Otec se za ni přijede podívat, ale ona na něj nemá přiliš čas a vlastně ani není z jeho přítomnosti nadšená. Světu ropy, outsourcingu, hromadnému propouštění a sem tam kokainu pro dobití baterií (obrazně řečeno) zrovna dvakrát nerozumí a ani dceřin šéf se netváří, že by měl pro jeho hlášky a názory pochopení. Dojde na hádku, ale protože vycítí, že Ines není zcela šťastná, jako správný rodič se rozhodne, že to nemůže nechat jen tak.

Proto vezme své bizarní umělé zuby a ještě bizarnější paruku a začne se vydávat za jakéhosi kouče s významnou klientelou. Problém spočívá v tom, že tenhle twist, jaký měl přijít nejdéle po třiceti minutách, se dostavuje až po jedné hodině! Přehnaně dlouhá expozice tedy poměrně nudí, a to i přesto, že Sandra Hüller je v roli Ines naprosto věrohodná a výborná. Ovšem že bychom se po tom přestrojení dočkali nějakého jó velkého oživení a věci se daly do pohybu jiným, správným směrem, tak to se napsat nedá.

Režisérka Maren Ade se v bonusovém rozhovoru na DVD nechala slyšet, že vůbec netušila, jak bude její film ve finále vypadat, a že natočili přes sto hodin materiálu! To je opravdu strašně moc (mimochodem, z českých projektů se za podobné číslo dostal třeba Kajínek, teď shodou okolností čerstvě propuštěný), takže některé záběry se opakovaly třeba patnáctkrát a postprodukce trvala déle než dva roky. Bohužel, na jejím filmu je ta nejednoznačná vize znát, akoliv se musí nechat, že nějaký hlubší podtext se z Toniho Erdmanna vyčíst dá. Jenom se obávám, že kvůli absenci větší údernosti a naléhavosti nebude trvat dlouho a na tohle dílo si ani nevzpomenu.

Není divu, že se autorka spolu se Sandrou Hüller a Peterem Simonischekem vyhýbají otázce ohledně žánru. Toni Erdmann je hodně obtížně zaškatulkovatelný. Jde o něco jako tragikomedii, akorát bez té komedie. Nevybavuju si jediný moment, kdy bych se u filmu zasmál. Nevybavuju si ale ani jediný moment, který by nějak dojal nebo výrazněji zapůsobil. Postavy postrádají hloubku či nějaký konkrétní přesah, jenž by usnadnil s nimi snadnější identifikaci. (Protože pozor! Že sami ještě nemáte děti neznamená, že automaticky neporozumíte filmu, který vypráví o rodičích a a dětech.) Pamatuju si akorát nahou párty, kterou chtěla Ines snad podle otcova vzoru odbourat tu vážnost a omezenost svých spolupracovníků. A taky si vybavuju tu prazvláštní (částečně jakoby gorilí bulharskou masku), protože se díky ní vysvětlí, co že to je vyobrazeno na DVD obalu.

Toni Erdmann mohl nastavit zrcadlo společnosti a zanechat hluboký dojem patrně pouze v případě, že by byl o poznání odvážnější, tak jako Andy Kaufmann, jímž se autorka tak trochu inspirovala, nebo že by se nebál rozehrát vskutku vysokou hru, podobně jako Frank William Abagnale. Za těchto okolností totiž na tomto dvě a půl hodiny dlouhém počinu nejvíce zaujaly ty čistě obchodní a manažerské postupy a spekulace. Během nich by žádného Toniho Erdmanna v této nevýrazné, a přesto rádoby svým způsobem spasitelské podobě vlastně bývalo ani nebylo zapotřebí.

FOTO: Film Europe