Píše se rok 1968 a mladá Terezka, dcera provozovatele první stoprocentně soukromé hospůdky v kraji širém, bude zanedlouho maturovat. Každý den si do deníčku maluje panenské jablíčko, protože by vo to, stejně jako její kamarádky Bugina a Julča, ráda přišla. Lépe než s jedním z tria spolužáků ve složení Hedánek, Drmola, Tuřín s Šimonem, který tvrdí, že on i jeho kamarádi Bob a Eman jsou restaurátoři, ale ve skutečnosti utekli z vojny. Cílem je americké San Francisco, ovšem nejprve bude zapotřebí chytnout nákladní vlak, který jede až za čáru. Jenže láska na první pohled může všechno zkomplikovat.

Od vzniku samostatné České republiky v roce 1993 vznikly v podstatě jenom dva téměř po všech stránkách dokonalé filmy. Vedle Musíme si pomáhat jsou tím druhým právě Rebelové, kteří působí po všech stránkách ryze filmově. Ani známka nějaké televiznosti. Kamera Martina Šece je prostě promyšlená, stejně jako příběh, který pomohl Filipu Renčovi vymyslet jeho stálý spolupracovník Zdeněk Zelenka. Tenhle příběh má totiž všechno, co si jen může divák od kvalitního bijáku přát. Pouhé dva České lvy pro takový film, to je opravdu, opravdu málo. 

Protože Rebelové nesou podtitul „Písničkový retrofilm z šedesátých let“, musí se na prvním místě zmínit soundtrack plný známých šlágrů jako Stín katedrál (původně také zamýšlený název pro film), Pátá, Gina, Řekni, kde ty kytky jsou, Jó, třešně zrály, Já budu chodit po špičkách, San Francisco (Be Sure to Wear Flowers in Your Hair), a samozřejmě také ŠŠŠ, který zazní v oné památné scéně, kdy se Zuzana Norisová coby Terezka prochází v dešti. I když práva za užití této písně stála přes 300 tisíc, rozhodně to stálo za to! Vůbec všechny písničky jsou vybrány velmi precizně a přesně, neboť vždy vhodně dokreslují obraz a nějakým způsobem posouvají děj. O to vzácnější jev, že nebyly napsány přímo pro tenhle muzikál, jak to obvykle bývá, nýbrž se tenhle muzikál skládal podle nich. A třebaže jsou vskutku různorodé, funguje naprosto skvěle.

A to včetně těch přechodů do ateliéru s nápaditou choreografií, což – jak také prozradil sám režisér i Jaromír Nosek – má být pocta tvůrcům videoklipů z 60. let. I tohle dodává Rebelům na tom vskutku unikátním mixu poetičnosti, lyriky i epiky. Vše se ke všemu odehrává na pozadí významných dějinných událostí, díky čemuž finále přináší hned dvojitou dávku negativních emocí, ale ty, které provázejí celý předchozí děj, jsou jednoznačně pozitivní, a proto je i celkové vyznění filmu jednoznačně pozitivní. Atmosféru doby, ve které se odehrává, zachycuje opravdu famózně.

Ještě důležitější však spočívá v tom, že sledujeme postavy, které jsou uvěřitelné, sympatické, snadno ztotožnitelné a představované pečlivě vybranými herci a herečkami, z nichž dokázal Filip Renč dostat to úplně nejlepší. Zuzana Norisová, Betka Stanková, Anna Veselá, Jan Révai, Jaromír Nosek, L’uboš Kostelný ... představit si místo někoho z nich Romana Vojtka nebo Toničku Talackovou zkrátka není možné. Tomáš Hanák je v roli Terezčina otce naprosto famózní, vyšlo to i s obsazením Zuzaniny sestry Soni do role otcovy nové přítelkyně Alžběty, ale výborně zahráli i ostatní – Josef Carda (Alžbětin manžel), František Němec (farář a Šimonův strýc), Stanislav Štěpka (průvodčí pan Douša), Helga Čočková (třídní učitelka), Ondřej Šípek, Petr Burian, Martin Kubačák a další, včetně menších roliček Bronislava Poloczka, Jiřiny Bohdalové, Jana Svěráka ... a dalších. 

Rebelové jsou prostě filmem, ve kterém se všechno sešlo a všechno si sedlo přesně tak, jak mělo k tomu, aby se zrodilo výjimečné dílo, které si právem získalo spoustu příznivců i příznivkyň. Zase by se o něm dalo psát ještě dlouho a dalo by se dopodrobna rozebírat po jednotlivých složkách snad ze všech stran. Třeba se k tomu ještě někdy dostaneme, ale v tuto chvíli mi připadá jakékoliv další rozepisování se, kupříkladu o úvodní scéně, která svou unikátností spolehlivě vtáhla do děje, o brilatně sestříhané maturitní scéně, o velice citlivě a něžně podané milostné scéně na zastávce, do jisté chvíle bezstarostné pouťové scéně, mrazivě přesné scéně objevení se ruského tanku, o maximálně vychytané scéně naskakování na vlak nebo o kterékoliv jiné scéně, potažmo některých úchvatných záběrech, by bylo vcelku bezpředmětné, protože by bylo plné dalších superlativů. A ta skutečnost, že mám s tímto filmem spojené příjemné osobní vzpomínky, je v podstatě jenom takovým bonusem navíc.

FOTO: ceskatelevize.cz