V roce 1884 se v Kongu děly věci, panečku. Berlínská konference rozhodla, že bude částečně pod nadvládou Belgie a částečně bude mít co do činění se Spojeným králostvím. První zmíněná země má problémy, a tak je vyslán Léon Rom, aby přinesl diamanty. Jenže expedice je zmasakrována. Ušetřen zůstane pouze Rom (já vím, ale prostě se tak tato skutečnou osobou inspirovaná postava jmenuje), přičemž kmenový náčelník Mbonga chce, aby tento jediný přeživší využil svých kontaktů a přivedl mu chlapíka jménem Tarzan, jehož vychovaly opice, neboť s ním má nevyřízené účty. Ten už však žije nějakou dobu v Anglii, zastává respektovaný post a se svou ženou se jim po nepříjemné události (kterou neuvidíme a nemá žádný hlubší význam) daří lépe. Vše ale zkomplikuje nucený návrat do Konga, kde je bude doprovázet i Američan George Washington Williams.

V úvodu budeme na základě titulku zasvěceni do toho, o co má jít. Nicméně se obávám, že tento titulek je nedostatečný, stejně jako je koncept Legendy o Tarzanovi hloupý. Jak uvedeno, nyní se už titulní hrdina nachází v Anglii – umí mluvit, chodit vzpřímeně, chovat se správně k ženám … prostě skutečný gentleman. Jeho předchozí konžská anabáze bude připomenuta pouze v několika zbytečných flashbackách, které jsou navíc spíše matoucí a brání příběhu v přirozeném rozvíjení. Daleko lepší by bylo, kdybychom postupovali lineárně, tj. v úvodu ve zkratce připomenuli Tarzanovo dětství a dospívání mezi opicemi …

… No, ve zkratce. Ono by to vlastně bylo na celém jeho příběhu nejzajímavější, takže tohle prostě tvůrci vůbec nevychytali. Na druhou stranu se možná chtěli distancovat od Knihy džunglí, která měla premiéru v dubnu. I ta ovšem mohla dopadnout mnohem lépe. Legenda o Tarzanovi taky ještě kupříkladu nedostatečně exponuje některé postavy, zvláště pak ty dvě již zmíněné, které se v románu nevyskytují. Tvůrcům šlo tedy o to být historicky věrohodnější, což v kombinaci s původní fikcí Edgara Rice Burroughse prostě nebyl dobrý nápad. Tím spíše, že i ta historie je tu upravována.

Scénář této verze o „pánu opic“ se dá zkrátka označit téměř až za katastrofální dílo, jelikož jeho autoři nám v podstatě velmi brzy podají všechny potřebné indicie k tomu, abychom si poskládali, jak to celé dopadne. Místo toho musíme ale sledovat ještě cca hodinu a půl nezáživných dialogů, nelogických hloupostí a zbytečností, leckde odfláknutých CGI efektů, nemožných akčních a stopáž uměle prodlužujících scén, a co je možná vůbec nejzlejší – musíme sledovat výborné herce a herečky, jak předvádějí velice průměrné herecké výkony!

Výše uvedené neplatí pro představitele titulní role Alexandra Skarsgårda, který po otci Stellanovi sice zdědil nějaké rysy, avšak z hereckého umu po něm nezdědil skoro nic. Co na tom, že kvůli roli zjevně hodně posiloval, když tomuto Tarzanovi, resp. tomuto Johnu Claytonovi III se v jeho podání prostě nedá věřit, že by byl schopen se i pod vlivem takových okolností vrátit ke svým zvířecím instinktům a znovu se spolčit s opičími bratry, které před nějakou (jakou přesně?) dobou opustil. A vůbec – kolik anglických gentlemanů mělo tehdy v 19 století velké svaly a „pekáč buchet“? Postava jeho ženy Jane Porterové je jediná, která projde jakýms takýms vývojem. Nechápu ale, koho napadlo, že její představitelka Margot Robbie musí pro tuhle roli změnit barvu vlasů.

Pokud jste se snad náhodou taky těšili na další zajímavou úlohu v podání Djimona Hounsoua, pak se snad ani netěšte, neboť tu má prakticky jen cameo. Přitom postava náčelníka Mbongy měla rozhodně velký potenciál. Pokud vám udělalo radost obsazení Christopha Waltze, tak raději rovněž nemějte přehnaná očekávání. Waltz se prezentuje de facto podobným projevem, jako v Hanebných panchartech a částečně snad i v Nespoutaném Djangovi. Ale David Yates není Quentin Tarantino a Legenda o Tarzanovi nemá přístupnost R, nýbrž PG-13, tudíž na tento fim mohou i starší děti.

Legenda o Tarzanovi láká ještě na Samuela L. Jacksona, který – jak víme – dokáže zahrát všechno. Nicméně tento počin Sam sám prostě nespasí. I proto, že také jeho postava George Washingtona Williamse (mimochodem též s reálným předobrazem) se tak trochu utápí v tom prazvláštně vyprávěném konceptu, jenž ke všemu naznačuje, že samotné natáčení bylo patrně značně neorganizované. Snad kdyby měla Legenda o Tarzanovi nějakou zajímavou, smysluplnou, zamyšleníhodnou pointu (neutiskujme domorodé/černošské obyvatelstvo není v tomto případě dobrá pointa!). Až se chce napsat zlatý Příběh Tarzana, pána opic, byť by se jeho děj dal smrsknout do věty: Tarzan se narodí-všichni kolem něj umírají-konec filmu. Zlatý ten televizní seriál, na který jsem se kdysi díval. Těšil jsem se, ale holt zbytečně. A tím bych kapitolu Tarzan asi radši uzavřel a spíše si připomenul Johna Cartera – Mezi dvěma světy.

FOTO: Warner Bros.