V čem tedy spočívá obrovská síla filmu Cannibal Holocaust? Na to si ještě chvilku počkejte. Anebo ne – nebudu vás více napínat. Ta obrovská síla Cannibal Holocaustu spočívá v tom, že zobrazované násilí NIKDY NENÍ SAMOÚČELNÉ! Vzhledem k tomu, co jste o tomto snímku slyšeli, se tomu možná nechce příliš věřit, že? Ale vězte, že je to skutečně tak! Film určitě mohl být explicitnější, avšak režisér poměrně často staví před kameru nějakou překážku, abychom neviděli úplně všechno. Nezřídka uhýbá pohledem a výborně filmařsky pracuje s faktem, že se vlastně jedná o nalezený materiál. Navíc ať už se děje cokoliv, pokaždé se dá celkem snadno odpovědět na otázku „proč?“. Proč domorodci dělají zrovna tohle, když je to tak nechutné? Inu proto, že je to součástí nějakého jejich důvěryhodného rituálu (platí také pro scénu zavraždění novorozence a kamenování jeho matky). Proč dokumentaristé rozkuchají želvu? Protože mají hlad a baví je to. Proč znásilňují místní ženy a zabíjejí další zvířata? Protože je to prostě baví … a vlastně jim za to nehrozí žádný postih.
Tenhle Cannibal Holocaust prostě nabízí velké množství témat k prozkoumání a zamyšlení. Takových, která bývají hojně diskutována i v současnosti. Utiskování původních obyvatel, cenzura a její vliv, senzacechtivost médií. Dále nastoluje otázku, co může zapříčinit bezcharakternost, resp. neohleduplnost či přílišná ambicióznost některých lidí. A s tím souvisí také nesmírně pozoruhodná věc, kterou Cannibal Holocaust díky mistrné režii Ruggera Deodata po celou dobu udržuje v popředí. A sice, že i „civilizovaný“ člověk se mimo civilizaci v džungli, která dokáže být nekompromisní, může snadno stát pouhým zvířetem. Samozřejmě nelze opomenout téma kanibalismu, třebaže se tak právě teď málem stalo. A to i v přeneseném slova smyslu, neboť poslední věta celého filmu zní: „Rád bych věděl, kdo jsou skuteční kanibalové.“
Navíc tu ještě cynicky tvrdí, že se jedná o fake, tj. nahranou záležitost. Vůbec cynismus, bezohlednost a zhovadilost jsou přítomné i mezi členy Alanova štábu (včetně jeho samotného) – domorodou ženu, jíž dva ti kameramani znásilní, nazývají „opičkou“ a režisér přitom žertuje o názvu pro případné pornovideo, které by z toho mohlo vzniknout. Následně si to před zraky domorodců, které chtěli v jejich chatrčích podpálit zaživa, rozdá se svou přítelkyní Faye. Výborné bylo také zařazení krátkých rozhovorů s rodinnými příslušníky a známými těchto dokumentaristů, díky čemuž si o nich (i těch známých a příslušnících) můžeme udělat ucelenější obraz. Cannibal Holocaust rovněž vyniká přesnými dialogy a jednotlivými replikami, které posouvají děj kupředu a nezřídka dodávají dané scéně zcela nový rozměr.
On vlastně Cannibal Holocaust upozorňuje i na to, že takovéto snuff filmy by se neměly natáčet. Kdo si z toho nevzal příklad a zasloužil by za to pořádně nakopat do zádě, byl Umberto Lenzi, který už v následujícím roce (1981) přivedl pod přímým vlivem tohoto skvostu kolegy Deodata na svět příšernost nazvanou Ženy od hluboké řeky, na níž je z českého pohledu nejpozoruhodnější účast Zory Ully Kesslerové, jíž navíc probodnou domorodci ostrými háky ňadra. To je asi nejbrutálnější a patrně i nejoriginálnější Lenziho nápad. Protože jinak se jedná o prachsprostou vykrádačku Cannibal Holocaustu!
V ní se režisér snaží především prvoplánově šokovat, jenže to z mnoha důvodů prostě vůbec není možné. Jednak už hloupým scénářem (který musel být hotový snad za půl hodiny), který pojednává o hovadu, které se zaplete s gangstery a uteče do Amazonie. A jednak právě tím, že ledacos mohli diváci vidět v Cannibal Holocaustu (pravda, tou dobou už zakázaném). Takže se pokusme vstoupit do Lenziho tehdejšího smýšlení: „Odehrává se jejich film částečně v New Yorku? Můj se bude taky odehrávat částečně v New Yorku. Natáčeli v Leticii na hranicích Kolumbie, Peru a Brazílie? Já tam budu taky natáčet. Zabíjeli kvůli filmu zvířata? Já je kvůli svému budu taky zabíjet. Nabodávali se tam lidi na pasti? U mě se budou taky nabodávat. Uřezávali jim tam pohlavní orgány? U mě se budou taky uřezávat (v Ženách od hluboké řeky strašlivě debilní scéna, ostatně jako mnohé další). Pomstí se u nich domorodci? Tak u mě teda rozhodně taky!“
Cannibal Holocaust je prostě mimořádné dílo, které má prostě smůlu v tom, mnozí diváci vidí jen násilí, brutalitu, „odpornosti“ a nečtou mezi řádky. Proto si své obdivovatele získá obtížněji než třeba Star Wars. Vím, je to dost bizarní příměr, ale byl první, který mě napadnul. Vlastně jistou spojitost bychom tu přeci jen našli. V obou totiž slyšíme ikonickou hudbu, o niž se tu postaral Riz Ortolani a jež v některých scénách v podstatě působivě kontrastuje s obrazem. U nás vyšel Cannibal Holocaust pod názvem Kanibalové a v současné době je k sehnání na DVD v pošetkovém obalu i za pouhopouhých 10 Kč! V bonusech najdeme teaser, trailer, fotogalerii, návrhy plakátů a famózní věc – hodinový (otitulkovaný!!!) film o filmu, v němž nás tvůrci díky svému povídání jenom utvrdí v tom, že vzhledem k tomu, co se děje v současnosti, nelze popřít skutečnost, že se jedná o nadčasový film.
FOTO: cinema.de