Jak vidno, počin v tomto specifickém žánru lze uchopit opravdu jakkoliv. A John Ridley, vítěz ceny Akademie za Nejlepší scénář k dramatu 12 let v řetězech, zvolil formu, jež by se dala nazvat experimentální. Čímž ale nemám na mysli nic ve stylu Electromy od Daft Punk (zas tolik se unést nenechal), jako spíše audiovizuálního díla nazvaného Voliminal: Inside the Nine, kterým se před lety prezentovala slavná metalová skupina Slipknot. Pro svérázný dokument je takový koncept určitě vynikající, ale pro potřeby hraného filmu, řekl bych, krajně nevyhovující.

V podstatě sledujeme jenom rok z Hendrixova života, kdy odjel z USA do Londýna, který mu poskytnul další zajímavé příležitosti. Zároveň se tu setkal s Kathy Etchingham, jež byla – dalo by se napsat – vedle Lindy Keith rovněž jednou z jeho „osudových žen“, přičemž vývoj jejich komplikovaného vztahu představuje de facto to jediné, co lze nazvat souvislou příběhovou linií. Jinak jako by se film skládal ze všemožných momentek, které si troufám tvrdit, že se jednak takhle určitě neudály, a druhak do sebe mnohdy dramaturgicky opravdu nezapadají a působí spíše jako začátek nové, slibně se rozvíjející linky, která je ovšem záhy utnuta.

Tak třeba některé (dobré i nedobré) spontánní nápady nebo setkání s dalšími osobnostmi (viz Eric Clapton) představují něco, z čeho se doopravy mělo vytěžit více a na co měl být kladen důraz. Kór když ještě jsou tihle známí nebo důležití lidé uvedeni vcelku pracným titulkem. Tyto jednotlivé „scénky“ navíc nezřídka končí střihem do černé, čímž se teprve bortí lineární styl vyprávění. Takhle je opravdu složité naplno se soustředit déle než deset minut v kuse. John Ridley může být výborný scenárista, ale Jimi: Hvězda stoupá vzhůru dokazuje, že je (stejně jako Violet & Daisy v případě jiného Oscarem oceněného afroamerického scenáristy Geoffreyho Fletchera) dost bídný režisér.

Z této pozice ale přece v podstatě zodpovídá i za střihovou skladbu. Ta však tomuto dílu zasazuje to prakticky nejtvrdší K.O. V rámci scén se často stříhá v těch nejméně vhodných místech, což – jak asi nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat – výrazným způsobem narušuje diváckou pozornost. Navíc to má velký vliv na herecké představení Andreho Benjamina v titulní roli, takže se není čemu divit, že za ni nedostal žádné ocenění. Přitom v takovýchto filmech by se hlavní postava vůbec neměla na další dobu vytrácet z dohledu. Jenže i to se tady děje. Ridley se ji ke všemu snaží představit z více úhlů (nejen z hudebního pohledu – tomu se vlastně věnuje docela minimálně), díky čemuž všechno vyznívá tak nějak nedotaženě/napůl, a vzniká celkem slušný chaos.

Jimi: Hvězda stoupá vzhůru zkrátka po Get On Up – Příběhu Jamese Browna znamená další nedůstojnou poctu významné hudební legendě. Počin Tatea Taylora s Chadwickem Bosemanem ale představuje z filmařského hlediska mnohem vytříbenější podívanou, která si navíc, snad pro navození té správné atmosféry, nemusí lacině vypomáhat využítím archivních záběrů. Tenhle film si s největší pravděpodobností o něco více užijí ti, kteří toho o Jimim Hendrixovi vědí spoustu už z dřívějška. Ostatní si jej zapamatují spíše proto, že Imogen Poots tu podává jeden z nejlepších výkonů své kariéry a Hayley Atwell (jež se víceméně stává jeho skutečnou hvězdou) se tu ukáže v poměrně dost zajímavé úloze.

FOTO: cinema.de