Nejen komiksoví superhrdinové vedou dvojí život. Tak kupříkladu takový Jim Bennett (shoda jmen s tímto dětským hercem čistě náhodná). Přes den přednáší studentům o Williamu Shakespearovi, ale v noci vyráží ke Korejcům (naštěstí k těm jižním) do jejich herny utrácet desetitisíce dolarů. Může si to dovolit, protože pochází ze zámožné rodiny, a když prohraje, matka Jessica Lange to za něj vyžehlí. Jenže teď to nebude jen tak, neboť vedle Asiatů, kteří chtějí peníze do sedmi dnů zpět, si půjčil také od šéfa černošského gangu. Pravidla jsou jednoduchá: nezaplatíš – zapojíme do hry tvého studenta-basketbalistu a tvoji studentku, která si shodou okolností taky chodí povyrazit (přestože ve škole o ni v podstatě nevíte) a se kterou jste více než nejlepší přátelé. Snad to všechno vyřeší jiný gangster – John Goodman.

Tohle dílko je remakem stejnojmenného počinu z roku 1974, ve kterém hlaví roli ztvárnil James Caan a který režíroval náš Karel Reisz. Nemyslím si, že by potřeboval předělávku do moderního hávu. V Gamblerovi se sice vyskutují stále aktuální témata, ovšem zároveň narazíme na věci, které byly možné snad jenom v těch divokých 70. letech v USA. Předně, učitel angličtiny-literatury s titulem docent se zálibou v hazardních hrách? A navíc i při přednáškách používající v podstatě v každé druhé větě slovíčko „fuck“? Takovou osobu bych docela chtěl potkat.

I když, ač se tahle kombinace tváří na první pohled býti ještě nepravděpodobnější a ujetější než, vytvořit profesionálního vojáka a zloděje v jedné osobě (viz Všiváci), má tenhle Gambler přeci jen něco do sebe. Předně, jak praví režisér Rupert Wyatt v bonusových materiálech: „Nemusíte mít vyloženě kladnou postavu. Stačí, když bude zajímavá.“ A Mark Wahlberg tohoto Jima Bennetta v rámci možností přesně takového učinil. Argumenty, které také ve svých přednáškách tasí, rozhodně stojí za zamyšlení, třebaže jako tělocvikář, „občankář“ nebo „zeměpisec“ by byl asi uvěřitelnější (tedy když už musí jít o učitele). Na druhé straně je to i tahle práce, kvůli které razí heslo „I don’t care“ nebo ještě lépe „I don’t give a fuck“, a kvůli níž má sklony k sebepoškozování, resp. provokování silnějších jedinců. Proto ale nemusel být zrovna Gambler, že ano.

V tomhle filmu se zkrátka neustále vybíjejí dobré a špatné prvky. Jinými slovy, když se něco povede, je to později zase (ne)pěkně shozeno něčím přinejmenším pochybným. Ve zbytku tohoto odstavce raději pozor na možné spoilery! Takže, půjčí si od všehoschopných gangsterů, ale víceméně se jim vysmívá. Jako by totiž věděl, že až tak nebezpeční nejsou. Osatně jeden se mu později svěří, že už ho „gangsteřina“ nebaví, chce se stát dobračiskem a pěstovat avokádo nebo víno. Tady nemělo jít o parodii, ale přesto se neubráníte smíchu. Navzdory své lhostejnosti má i svou hrdost a svoje zásady, které však poruší, když si začne se studentkou Amy, přičemž tenhle vztah opravdu nepotřebujeme, přestože její představitelka Brie Larson hraje velmi dobře. A stejně tak zbytečné a komplikované jsou v závěru čachry s penězi, které naštěstí vyřeší … basketbal!?!

Zbytek textu zcela bez spoilerů. Sám bych si klidně vsadil desetitisíce dolarů na to, že viníkem Gamblerovy rozpolcenosti není nikdo jiný než William Monahan. Tenhle scenárista nepochopitelně dostal Oscara za Skrytou identitu, což jednak není až tak dobrý film a druhak měli být oceněni spíše Alan Mak a Felix Chong, kteří napsali Volavku, jíž je Scorseseho biják remakem. Tudíž se dá tvrdit, že dost práce učinili za něj. Monahan jako by prahnul po zábavě pro co nejširší diváckou obec, nicméně současně se jí mnohdy snaží dát intelektuální přesah, jaký ocení pouze hrstka jedinců. Své specifické scénáře by si asi měl i sám realizovat. Londýnský gangster je určitě lepší – i co se pravidelných dávek násilí týče, ačkoliv ve finále začne z dramaturgického hlediska taky skřípat.

Gambler je film, ve kterém všechno funguje jen napůl, takže vlastně pořádně není čeho se chytit. A to ještě může být rád, že i když nám mnohé skutky hlavní postavy budou připadat nesmyslné, stejně si nás neznepřátelí natolik, abychom si k ní vytvořili stejně lhostejný přístup. Ten se neobjevuje dokonce ani poté, co scenárista udělá díky své snaze o povýšené umění ze všech záporáků de facto karikatury. Žádná působivá Cesta do hlubin Gamblerovy duše se holt nekoná. Film o filmu (na obalu jsou uvedeny dva, avšak na disku zjevně nachází se jen jeden), ve kterém na sebe všichni zúčastnění navzájem pějí chválu, se tak stává poměrně legrační podívanou, což do značné míry platí taky pro rozšířené/vynechané scény.

FOTO: cinema.de