Zato v něm exceluje J. K. Simmons a rozhodně se do toho opřel s ještě větší vervou, než když jakožto J. Jonah Jameson požadoval pro své noviny fotky Spider-Mana. Nyní se z něho stal přísný učitel na Shafferově hudební škole Terence Fletcher, který chce svéráznými a někdy až zraňujícími (nejen fyzicky) metodami dostat se svých studentů to nejlepší, co dovedou. Jeho školní kapela je pro něj posvátná, takže nedovolí, aby ji někdo znectil třeba jen tím, že pořádně nezná noty, nebo že neví, že hraje falešně. Právě při této scéně, kdy Simmons předvedl první ze svých nezapomenutelných výstupů, bylo naprosto famózní sledovat, že coby Fletcher má respekt nejen před členy své kapely, ale i před samotnými diváky, kteří se v kině neodvážili ani pípnout!

RESPEKT! Slovo, které podle mnohých (včetně Roberta Saviana, pod policejní ochranou tvořícího autora bestsellerů jako Gomorra či Nula nula nula) ztratilo třeba i kvůli tomu, že jej (pod)průměrní rappeři využívají zcela libovolně ve svých písních, svůj původní význam. Bejvávalo! Protože teď je tu Whiplash, který vám sakra dobře připomene, co to slovo znamená. Studenta Andrewa právě respekt k učiteli a touha ukázat mu, že má na to být prvním bubeníkem v jeho kapele, dožene nejen k neustálému cvičení, ale i k několika extrémním činům. A tím nemyslím rozchod s půvabnou, roztomilou dívenkou Nicole (Melissa Benoist), které dal kopačky, protože by mu prý bránila v tom, aby se stal „Nejlepším bubeníkem světa“, což je kromě mladíkova cíle také titulek, jenž se objevuje pod originálním názvem filmu.

Jeho režisér Damien Chazelle, se v hudbě evidentně velice dobře vyzná (však ji také sám studoval), což může být pro diváky, kteří tak úplně nemají hudební sluch a nejsou hudebními experty (především na jazz), poměrně problematické. Kupříkladu v asi nejpamátnější scéně celého filmu, ve které Fletcher peskuje Andrewa, že bubnuje buď moc rychle, nebo moc pomalu, přičemž vše vyvrcholí hozenou židlí na tohoto ambiciózního muzikanta a následným ponižováním, kterým tohle na pět Oscarů nominované dílo spolehlivě vtáhne do hry divácké emoce a vyšroubuje je až téměř někam k nejvyššímu tónu hudební abecedy, patrně někteří nepoznají v rychlosti ten rozdíl. Stejně jako některé bubnování pro ně může být pouhým rachotem. Ostatně, ti samí lidé možná nebudou moci pochopit, proč se chce Andrew stát zrovna bubeníkem.

Nicméně výborné hodnocení z řad většiny diváků i kritiků, kterému se Whiplash těší, spočívá do značné míry nepochybně v jeho univerzálnosti, protože ukazuje, že talent není všechno a že i zdánlivě nedosažitelných cílů může dosáhnout každý, kdo si je vytyčí. Jenže občas, resp. mnohdy, se to holt neobejde bez oněch churchillovských slov „krev, dřina, slzy a pot“. Hlavní hrdina by se tedy klidně mohl chtít stát uznávaným sportovcem, oblíbeným zpěvákem nebo slavným hercem a cesta, kterou by kvůli úspěchu musel urazit, by byla s velkou pravděpodobností dost podobná. Chce to jen vydržet a nesejít z ní.

V případě Andrewa však opravdu není snadné zatnout zuby, zvláště když se dopustil té školácké chyby, že nepochopil, že všechno, co řekne, může být použito proti němu. I proto se Fletcherův přístup stává postupně čím dál nesnesitelnějším. A pokud by snad někdo čekal, že v těch nejvyhrocenějších okamžicích dokáže projevit trochu lítosti, ten by se spletl. Vztah mezi učitelem a studentem je v tomto filmu vykreslen mimořádně pozoruhodně. V samotném závěru má pak ještě dohru, která se ovšem změní de facto v přehnané, úsměvné finále, což tomuto dramatu sráží hodnocení, jelikož určitě nepůsobí tak, jak působit mělo. Navíc zamrzí, že J.K. Simmons neztvárňuje hlavní, ale vedlejší postavu, protože jeho představení je skutečně elektrizující! Miles Teller sice hodně překvapil (a svůj nesporný talent by neměl utápět v počinech jako je tento), ale právě Simmons bude – nebo by alespoň měl být – oscarovým králem.

Whiplash je dále nominovaný v kategorii Nejlepší film, kde to naopak na vítězství rozhodně nevypadá. Damien Chazelle si pro sošku za Nejlepší adaptovaný scénář zřejmě také nedojde, protože ve hře jsou z tohoto pohledu nepochybně silnější protivníci. Co se střihové skladby týče, Tom Cross kromě zhruba tří neobvyklých, velmi účinných postupů ve stejném množství scén nepřichází s ničím objevným. Největší šanci má tedy Whiplash asi za Nejlepší zvuk, protože když už není nominován za hudbu, tak vzhledem k tomu, o čem vypráví, se to jeví jako nejlogičtější volba. Mimochodem, docela by mě zajímalo, co by Terence Fletcher řekl Antoniu Sanchezovi za jeho skladbu k Birdmanovi. Taky by padala sprostá slova a létaly facky a židle? Anebo ne?

FOTO: Falcon