Počínání Jamese Browna v jeho vlastním příběhu nesledujeme chronologicky. Poměrně často se ještě vracíme taky zpět až do doby jeho dětství, kdy bydlel na samotě ne u lesa, ale přímo v lese, čemuž se, tak jako některým dalším skutečnostem a událostem, ani věřit nechce. Některé scény – jako třeba ta „boxovací“ – by se však klidně daly vystřihnout. Pochopitelně nám nezůstanou utajeny některé důležité milníky, jako seznámení se s dlouholetým kolegou a kamarádem Bobbym Byrdem, vznik skupiny The Famous Flames a její následný rozpad, cesta za vojáky do Vietnamu, bostonský koncert po zastřelení Martina Luthera Kinga a další, které dokazují, že jeho vliv přesáhl hranice světa hudby. A to i přesto, že ne všechno, co kdy udělal, by se dalo považovat za správné a ušlechtilé.

To se týká především jeho osobního života, hlavně potíží s policií a vztahů/nevztahů s partnerkami. Dokud zůstává Get On Up – Příběh Jamese Browna v té muzikální rovině a zabývá se jeho vystupovanáním nejen na koncertních pódiích, ale i v zákulisí, kde také mimo jiné přišel s na tehdejší dobu nevídanými a neslýchanými zlepšováčky, všechno je v naprostém pořádku. Jako by si ale scenáristé někdy (tak okolo 130. stránky) během psaní řekli: „Sakra, dyť mi toho Jamese Browna ukazujeme pořád jenom jako muzikanta!“ A ihned museli dodat právě něco z osobního života, díky čemuž tyto scény působí možná trochu přebytečným dojmem. To platí i pro komplikovanější vztah s matkou, která se k němu znovu přihlásila až po letech, kdy už byl slavný a vydělával miliony dolarů. Ačkoliv tato linka perfektně ukazuje, že hodně záleží na výchově a na lidech, které na cestě za svým cílem a přáním potkáte.

Mimochodem, těmi scenáristy jsou Jez a John-Henry Butterworthové, kteří napsali třeba také sci-fi Na hraně zítřka, tedy počin protikladného žánru. Ale ono v současnosti asi není úplně jednoduché pokusit se na plátně odvyprávět životní příběh nějakým originálním způsobem. I když právě vyprávěním „na přeskáčku“ na to šli ti dva dobře. Nicméně některé odpovědi na poměrně důležité otázky se stejně nedozvíme. Psal si James texty sám nebo mu je psal někdo jiný? Proč přestali tvůrci diváky a divačky informovat o jeho příběhu zrovna v roce 1993? Jak vlastně ve finále dopadla jeho cesta do Vietnamu? Byl to snad záměr, abychom si toho o tomto fenomenálním umělci pak zjistili více kupříkladu z různých encyklopedií? Pokud ano, tak proč bychom teda měli vyrazit na tenhle film?

Tak především asi kvůli Chadwicku Bosemanovi, který skvěle ztvárňuje hlavní roli. Tedy, stačilo jenom precizně napodobovat Brownův jedinečný nachraptělý hlas a zbytek už šel asi sám. Taneční kreace a vystupování taky kopíruje velmi přesně podle originálu a ještě přesvědčivější je ve scénách, kdy dává naplno na odiv své bezbřehé sebevědomí (které kdyby rozdával, nikdo na Zemi by nepřišel zkrátka a ještě by jemu samotnému dost zbylo), což je skoro ve všech. Tvůrci navíc přidali jednu skutečnou vychytávku, kterou představuje dívání se a mluvení do kamery. Jednak je to vtipné a druhak proto nikdy není přerušena interakce s diváky. A to ani v těch zpívaných scénách, které ve filmových biografiích slavných zpěváků obrazově mnohdy spíše nudí. Škoda, že k něčemu takovému nesáhli i tvůrci Walk the Line. Není divu, že Robert Rodriguez prohlásil, že si Chadwick Boseman zaslouží za svoje představení Oscara. Ostatně za díla tohoto žánru se zlaté sošky vyhrávají velice často. Jenom aby Get On Up – Příběh Jamese Browna nedopadl třeba jako loňský Komorník, o kterém se taky nejprve hlasitě mluvilo, ale pak jako by neexistoval.

U Get On Up - Příběhu Jamese Browna tato situace s největší pravděpodobností nenastane. Jednak proto, že zmíněný herec hraje opravdu výborně, a druhak, že jej režíroval Tate Taylor, podepsaný pod Černobílým světem, který byl nominován celkem na čtyři Ceny Akademie a který je po herecké stránce prostě úplně famózní. Proto si neváhal zopakovat spolupráci s Violou Davis a vlastně i díky němu oscarovou Octavií Spencer, byť tentokrát v podstatně menších úlohách (v případě druhé jmenované se i tak jedná o velice hezkou roli). Pozor! Režisér Tate Taylor není afroameričan, ale je až neuvěřitelné, jak afroameričanům rozumí! Rozumí jejich nátuře, evidentně rozumí jejich potřebám a rozumí i jejich specifické mluvě, což bude zřejmě vůbec nejdůležitější.

Get On Up – Příběh James Browna není jen film, v jehož českém, ale vlastně i původním názvu začíná každé slovo velkým písmenem. Klidně by tomu tak mohlo být i proto, že pojednává o opravdovém velikánovi světové hudební scény, který svou tvorbou ovlivnil desítky, možná stovky dalších. Soundtrack tohoto počinu, na kterém nechybí jak jeho nejznámější, tak i ty méně známé skladby, sám o sobě jednoznačně odpovídá na otázku, proč tomu tak bylo, je, a jistě taky bude. Musím přiznat, že na Příběh Jamese Browna jsem se docela těšil, přestože jsem od něj znal jenom tři nebo čtyři songy a funk rozhodně nepatří k mým oblíbeným stylům. Každý filmový nadšenec si jej ale bude určitě pamatovat díky jeho vystoupení před začátkem zápasu Apollo Creed vs. Ivan Drago ve filmu Rocky IV. Jaká škoda, že o tom nepadne ani zmínka! Dalším důvodem toho mého těšení je fakt, že u Černobílého světa jsem se párkrát upřímně dojal, což se mi opravdu nestává u filmů často a ani Get On Up není, bohužel, v tomto směru výjimkou. Určitě je ale dobře, že toto dílko existuje, ačkoliv jej nebudeme moci zařadit do kategorie dokonalých, nýbrž nadprůměrných. Dá se však napsat, že i přesto by si zasloužilo více diváckého zájmu. 

FOTO: CinemArt