Uklidil se do nehostinné přírody. A zapadl tam tak dokonale, že se i s medvědem skamarádil. Jenže Logan, jak si říká, ovlivnil za ty stovky let osudy příliš mnoha lidí. Starých i mladých, vlivných i obyčejných, bohatých i chudých … Tudíž není divu, že se jej někteří pokusí vyhledat. Vyslankyně Yukio s ním proto podnikne cestu až do dalekého a ne zrovna bezpečného Japonska. Přestože adamantium zlobí a už z něj nedělá nezranitelného Terminátora, vydává se zachránit svou novou lásku Mariko ze spárů Yakuzy, ninjů a samurajů.

Na rozdíl od takového Iron Mana, filmy o Wolverinovi se snaží o něco víc než jen zábavu. Pokoušejí se hrát i na dramatičtější notu (možná i proto je nedistribuuje Disney). Pravda, něco podobného jsme mohli vidět ve druhém dobrodružství Tonyho Starka také, ale z mnoha důvodů to vůbec nefungovalo. Ten nejpodstatnější spočívá v tom, že Robert Downey Jr. má obrovský komediální talent, takže když může svou ikonickou postavu ztvárnit jako téměř bezstarostného, extrémně sebevědomého milionáře, učiní z filmu mnohem lepší podívanou.

To Hugh Jackman je v podstatě pravý opak – dramatické role zvládá na výbornou. A sám si toho je patrně velmi dobře vědom, jak dokazuje pohled na jeho filmografii. Komedií v ní najdeme naprosté minimum. Nás bude jedna přeci jen zajímat. Ta s názvem Kate a Leopold. Ne snad proto, že by byla nějak výjimečně povedená, to rozhodně ne. Ale jejím režisérem je James Mangold, který si tak na Wolverinovi spolupráci s Jackmanem zopakoval. Jeho režijní filmografie je žánrově velmi pestrá, ovšem vynikají v ní pouze dva filmy – Identita se skvělou atmosférou a 3:10 vlak do Yumy, kde režisér vedle atmosféry výborně vytváří i napětí. Jaká škoda, že Wolverine se ničím takovým pochlubit nemůže.

Pokud se tu něco opravdu podařilo, pak to jsou dvě vyloženě úchvatné scény. Ta první se odehrává hned v úvodu a sledujeme v ní shození atomové bomby na Nagasaki. A tu druhou, ještě mnohem lepší, představuje souboj na jedoucím šinkansenu, kde trikaři odvedli skutečně prvotřídní práci, neboť vše vypadá velmi, velmi, velmi realisticky. Ve výčtu nejlepší filmových scén letošního roku určitě chybět nemůže. Škoda jen, že není o něco delší. Bez čeho bychom se však bývali jistojistě obešli, jsou snové sekvence s Jean Greyovou (Famke Janssen). Vidět tuhle herečku na plátně je sice vždy potěšující, ale tyto scény jsou do děje „našroubovány“ fakt násilně a více než cokoliv jiného pouze přibržďují jeho spád, který už tak není kdovíjaký.

Na Hugh Jackmanovi je vidět, jak ohromně rád hraje tuhle postavu. Ve Wolverinovi se stal mutantem už pošesté, což je rekord v rámci komiksových postav ztvárněných jedním hercem. Byť v První třídě se objevil asi tak na 20 sekund, ale přesto zanechal natolik výrazný dojem, že právě jeho vystoupení je to, co si mnozí diváci a divačky při vyslovení názvu díla Matthewa Vaughna vybaví nejdříve. Jak už jsem tuším jednou podotkl, po té scéně, ve které jej uvidíme, jsem se nemohl dál pořádně soustředit, jelikož jsem se musel pořád smát. Mimochodem, stejnou hlášku řekne i tentokrát, ale z daleka to není taková legrace. Ono se tu vůbec vtipných momentů najde jen hodně málo. Ale, jak uvedeno, tenhle film má být o něčem jiném.

Wolverine má nabízet spíše pohled do nitra titulní postavy, než aby se soustředil na její činy. A přitom je to tak cool, když vytahuje ty drápy ... Jenže tady má jít o to, že o ně už de facto nemá zájem. Za celou dobu nás o tom ale vinou nedobrého a v decentnějším finále až překombinovaného scénáře (jakkoliv sem tam dojde na nějaký nečekaný, ale logický tah) rozhodně nepřesvědčí. Přesvědčily ovšem debutantky Rila Fukushima a Tao Okamoto. Svěřit začínajícím herečkám takhle důležité úlohy byl určitě velký risk, ale vyplatil se. Stejně jako se stále domnívám, že se vyplácí a je výhodné, že nadpoloviční většina českých diváků a divaček nezná komiksové předlohy, pouze blockbustery podle nich natočené. A tvůrci opět natočili ještě jednu scénu, kterou ukryli do závěrečných titulků. Ta má odkazovat na X-Men: Days of Future Past. Ale že by nějak hodně navnadila, to se zrovna říci nedá.