Být v americké tajné službě nebo vůbec obecně v kterékoliv ochrance jakéhokoliv prezidenta možná může vypadat jako snadné zaměstnání s velice štědrým výdělkem. Jenže je potřeba maximální zodpovědnost a odhodlání chránit danou osobu, která si musí být jistá tím, že se na vás může spolehnout. Ne vždycky ovšem tato ideální kombinace funguje. Václav Klaus by mohl vyprávět … Nicméně to byla pouze jaksi výjimka, kdežto útoky a (nejen) pokusy o atentát na amerického prezidenta či snaha některých jedinců dostat se na hlídaná místa jsou poměrně běžnou záležitostí.

Kvůli události, které ke které došlo při odjezdu z rekreačního sídla Camp David před osmnácti měsíci, byl do té doby šéf tajné služby, tedy jeden z prezidentovi nejbližších lidí, Mike Banning odsunut „z terénu“ do kanceláře. Není tedy přítomen v Bílém domě, když dojde během audience jihokorejského premiéra k útoku, který má za následek spoustu postřílehých, obsazení Bílého domu (nebo toho, co z něj zbylo) a zajetí prezidenta USA Benjamina Ashera v podzemním bunkru korejským teroristou, jenž po počátečním mlčení přijde s mimořádně tuctovými požadavky (asi proto, že má mimořádně tuctový plán). Mike je však hrdým Američanem, který podobnou verbež nehodlá na americké půdě tolerovat!!!

Američtí filmaři s oblibou nasazují zrádce a křivopřísežníky tam, kde je jejich výskyt prakticky nereálný. Nejčastěji je to CIA, ale objevují se i v tajné službě. Pád Bílého domu z tohoto pohledu není výjimkou. Ale představuje tu jednu z vcelku vítaných překážek pro hlavního hrdinu na cestě za očekávaným rozuzlením. Režisér Antoine Fuqua patřil kdysi k mým oblíbencům, ale to bylo ještě před zhlédnutím Krále Artuše a Odstřelovače. Kredit si vylepšil drsným thrillerem Nejlepší z Brooklynu, ale Pádem Bílého domu znovu nenadchl. Ačkoliv zrežírovat takto průměrný scénář, který je prošpikovaný všemožnými klišé, to je velká výzva pro každého tvůrce.

Režisérovi se ve druhé třetině povedlo udělat film opravdu zajímavým. Výborné tempo bylo podpořeno napínavými scénami – najitím prezidentova syna počínaje a „odváděním“ ministryně obrany z Bílého domu konče – a také výkonem Gerarda Butlera, jehož postava by se spíše než Mike Banning měla jmenovat John Rambo, protože s ikonickou rolí Sylvestra Stalloneho toho má dost společného. Na prvním místě se musí uvést přímočarost, nekompromisnost a přízeň diváků. Určitě mu budete držet palce nejen proto, že bojuje proti ohromně neoriginálnímu severokorejskému záporákovi, ale už kvůli herci samotnému, protože jestli někdo potřeboval nějakou takovouhle bad-ass roli ve filmu, který má (převážně na severoamerickém kontinentu) solidní potenciál, tak je to právě Gerard Butler. Ne, že by v poslední době nenatočil zdařilé filmy, ale i ty zůstaly na okraji zájmu. Co naopak s Rambem tenhle hrdina společného nemá, je fakt, že nejde daleko pro sprosté slovo (i vůči ministrům a jiným předním představitelům), což této postavě na drsnosti rozhodně nepřidává. Ale vysvětlujte to debutujícím scénáristům …

Tohle je ten typ filmů, kdy na herce nejsou kladeny zas až tak velké nároky. To platí, s výjimkou Butlera a snad taky Melissy Leo, úplně pro všechny. Morgan Freeman v podstatě jen sedí, a jakožto zaskakující prezident (jinak tiskový mluvčí Bílého domu) vydává strohé rozkazy a činí rozhodnutí, ale přesto se u toho dokáže tvářit velmi přesvědčivě, tudíž je pro tento film jeho účast hodně důležitá. Melissa Leo je vynikající herečkou, která už skvěle ztvárnila několik pozoruhodných, charakterově propracovaných postav. Proto bylo trochu překvapením, že kývla na nabídku hrát zrovna v Pádu Bílého domu. Jako ministryně obrany Ruth McMillanová si rozhodně užije své, ale aby v momentě, kdy ji teroristé v dost syrově natočené scéně táhnou po zemi, přičemž netuší kam, křičela, že „slibuje věrnost Spojeným státům“ nebo něco v tom smyslu, to už je fakt docela příliš. Ovšem Aaron Eckhart byl do role prezidenta vybrán výborně, neboť se jako ukázkový americký vůdce také chová (znovu opakuju, že ne všem se to bude líbit).

Pád Bílého domu měl celý být ve stylu své prostřední třetiny. Ta první je totiž dost neuvěřitelná a ta závěrečná zase tuctová, americkou hrdost a suverenitu mohutně oslavující. Proto by tento film rozhodně neměl být uveden na Blízkém a Středním východě, protože by mohl tamní obyvatelstvo dohnat k nepříčetnosti a masovým nepokojům. I když, možná, že by na něj ani nikdo do kina nepřišel. Ostatně, ony jsou v něm i scény, které se nebudou zamlouvat ani Barracku Obamovi. Antoine Fuqua má, i díky svému režijnímu stylu, kterému dominuje vždy poctivě odvedené řemeslo a smysl pro žánrovou podívanou, určitě na víc. Uvidíme, jestli bude ten Útok na Bílý dům ještě tuctovější nebo jestli tvůrci nabídnou propracovanější verzi.