Dostáváme tolik „komunitních filmů", které se tu zdárně, tu ne tolik úspěšně pokouší popasovat s tématem mezilidských vztahů převážně v životě partnerském, aby nás mohlo napadnout, že ještě nejsme takoví zoufalci, za jaké jsme se považovali.

Tak třeba ve filmu Jitky Rudolfové jsou její antihrdinové fakt politováníhodní. Stejně jako ona a její přátelé, kteří posloužili jako volný předobraz pro „Zoufalce", pochází z Jablonce nad Nisou. To se v průběhu celého snímku náležitě zdůrazňuje a vytváří se tak jakási demonstrativní protipražská nálada. Do jednoho se rozhodli hlavní město „pokořit" a bez vyjímky si na tom všichni vylámou zuby a pokoření zůstávají oni sami. Ale skutečně se tak děje díky tomu městu? Ze svého rodiště odcházeli s ideály, že se všechno  změní až opustí to přežité, to, co se domnívali, že přerostli. Dobře se začnou cítit až v okamžiku, kdy se ocitnou zpátky v rodném kraji na jakési tancovačce a společně mají cosi, čemu se asi říká kolektivní vědomí, pocit sounáležitosti a vzájemnost. Tady to konečně poznávají, s místem jsou spjaté vzpomínky, které když se žily, nehodnotily se nijak významně. A opět až čas ukázal, jak vzácné vlastně byly.

Linda, kterou hraje Pavlína Štorková ve filmu moc prostoru nedostává, vídáme ji zřídka, když třeba píše práci na téma vývoje materialistického smýšlení a jeho projevů u mladých lidí. V úvodní scéně působí rezignovaně, zahořkle a sarkasticky hodnotí svůj dosavadní pobyt na planetě Zemi. Tam byla obklopena samými krásnými lidmi a věcmi, všechno bylo pečlivě naprogramováno, takže se dnes nechápe, proč má pocit, že „to musí všechno vydržet." K antikoncepci má takový hravý přístup, jo a je to socioložka, což má docela dobré oproti takovému Toníkovi (Michal Kern), který je homosexuál. (Zde by mohla být debutantka nařknuta z tendenčnosti a zneužívání modernosti tohoto tématu, že?) Tuhle informaci dostáváme jako první, on není jen to, je ještě něco a něco, ale nevíme, jestli nás to zajímá, protože všechny jeho další charakteristiky přebila ta sexuální orientace. O- ou. Má rád Madonnu, tedy, má rád Precedens, Stromboli a taky Madonnu (ostatně je to homosexuál!), nemá rád „Vyvolené" a Martina Hranáče. (Budiž mu to ke cti). Když zrovna nepracuje v obchodě s obuví, sleduje v ztemnělém pokoji seriál „Byli jednou dva písaři." Stejně jako jeho ex Otakar (Jakub Žáček), který to ale zase na druhou stranu má docela dobré, protože jako první se nedozvídáme, že je na chlapy, ale že je to „životní rekreant." Což ale není zase taková výhra, protože životní rekreant zní skoro stejně urážlivě jako buzík a nic víc. Má vystudovanou stavební fakultu, ale neživí se tím, namísto toho dochází do call centra a všechno nasvědčuje tomu, že spíše než rekreant je to masochista, který si naordinoval takové privátní peklo, protože má neodbytnou potřebu být trestaný. Když mu umře otec, rozhodne se tuto tragédii přebít tím, že to na matku v rámci karu vybalí. Jako že „ňoučata" nebudou. Nutno říct, že se mu to povede. Najednou je otcova smrt odstavena na vedlejší kolej a hlavní tragédií toho dne(?) se stává Otoman.

Radim (Václav Neužil) je pro změnu „celoživotní student", který se už devět let pokouší ukončit pajdák a nedaří se, nedaří... Do toho ta jeho přítelkyně, která ho podvádí se svými ex... Dagmara (Simona Babčáková) to otevírá v Ikee, jako ženská, která měla jasnou představu o hlavním městě a metách, jež si vytyčila, ale nakonec se to z nepochopitelných důvodů všechno nějak pokroutilo. Žije v manželství s (a teď nevím, jestli víc psychotickým nebo cholerickým) manželem (Jaroslav Plesl), který jí to tedy vůbec nedaruje a den za dnem má pro ni přichystáno nějaké další psychické týrání, drcení a mučení... Do téhle zoufalé sestavy pak spadá ještě Silvie. Ta má potíže s úzkostí, kterou kompenzuje hygienickou, obsedantně kompulzivní poruchou. Nedal bych to do protikladu s údajnou tendencí ke špíně a hnusu, do kterých se programově dostává tím, že občas ujede s pitím a v takových situacích je schopná usnout s čumákem na záchodové míse, vyspat se prakticky s kýmkoliv a tak. Pracuje v redakci „Vítejte doma." Není tam (samozřejmě) šťastná, možná by zase chtěla někam vypadnout, jako tenkrát, když odjela do Indie.

Co nám přinášejí „Zoufalci" nového, zajímavého a zábavného? Není toho tolik, co bychom už nedostali dřív a v daleko smělejších a originálnějších variacích. A to je vlastně pro mě ten největší balvan úrazu.  Když jsem se dostal k informacím typu kdo a co, byl jsem celkem natěšený (aniž bych ji znal) na SVĚŽÍ, autorský počin „nepoužitého autora", který vlastně ještě nedokončil školu a tím je tolik přitažlivý. Jitka Rudolfová nejdříve absolvovala filmovou VOŠ v Písku a teď dokončuje na katedře Věry Chytilové hranou režii na Famu. Vycházím ze zkušenosti, kterou jsem udělal s režiséry typu David Ondříček, který by mohl posloužit jako exemplární případ použitého tvůrce, kontrasty typu „Šeptej" versus „Jedna ruka netleská" jsou názornou ukázkou toho, jak kreativně přemýšlí člověk nezatížený průmyslovým balastem. A kam může dojít někdo, kdo se snaží točit to, co si myslí, že se chce vidět. Blbé je, že její celovečerní debut vůbec nevykazuje prvky onoho průlomového, navýsost autorského počinu, ale jenom jakéhosi derivátu, odvaru z již natočeného. Měl jsem za to, že i ukončeného. Otázkou je, jestli nás ještě takové zpola okopírované mozaiky budou bavit. Problém je, že postavy ve filmu odříkávají napsané dialogy podle již dávno vytvořeného mustru, který se ukázal být funkční a vyvolával správný efekt. To znamená, že ještě před lety by vám to připadalo vtipné, taky byste dostali svoji dávku katarze (jak to nejednou dokázal šikovně skloubit Petr Zelenka třeba v Knoflíkařích nebo Samotářích, kde psal scénář), ale dneska mi to přijde jen jako pokus zalíbit se, jako chlubení se cizím peřím. Anebo taky prostě jen tvůrčí nejistota a neochota riskovat s něčím vlastním. Přes všechnu tu skepsi ale vidím ve snímku pár silných momentů, které nejde jen tak minout bez povšimnutí. Jako velmi nosnou hodnotím například scénu v Jablonci na tancovačce (i když to zní jako brutální manipulace ve smyslu „k čertu s Prahou!"). Dobrý je úvodní vtip v prodejně nábytku, ve kterém sledujeme Dášiny sžírající myšlenkové pochody, taktéž některé její manželské přestřelky umí pobavit (kauza tři posledních kousků v bonboniéře). Hodně dobrý nápad je i další mystifikace ohledně sdílení společného bydlení na statku.

K tolik diskutovanému výběrů herců... ano, už je to trochu nechutné vídat v českých filmech stále dokola stejné postavy, každý ať si dosadí sám. Takže bravo, je fakt příjemné narazit na projekt, v němž tyto profláklé ikony Cz filmu nefigurují. Obávám se ale, že je jen otázka času, jenž dá vzniknout dalším nechtěným zombiím naší herecké scény. Slušně našlápnuto má například Jaroslav Plesl (Muži v říji, Pravidla lži, Grandhotel) či Simona Babčáková (Nestyda, U mě dobrý, Děti noci plus polovina seriálové produkce tv Nova). Pokud k obsazování dochází na základě aktuálního „ratingu" nedokáže nebo nechce se dávkovat s mírou a nad možným vyšuměním zajímavé tváře se už tolik nepřemýšlí, protože jde přece o „Teď", pak nezbývá než pokrčit rameny nad duchem doby, protože tyhle skutečnosti ovlivnit při vší dobré vůli zkrátka nejde. Podobné povzdechnutí si neodpustím nad další očekávanou zpovědí třicátníků na křižovatce, nad další staronovou formou se starým obsahem. Přejme si, aby slečna Rudolfová v Praze vyrostla, sebrala všechnu odvahu k tomu hledat svoji vlastní cestu a rukopis a přestala paběrkovat na svých uměleckých vzorech.