Jaroslav Marvan se narodil 11. prosince 1901 v rodině zaměstnance žižkovské pošty. Vystudoval reálné gymnázium a po vzoru svého otce se stal poštovním úředníkem. V roce 1920 jej ředitelství pošt vyslalo na Podkarpatskou Rus (tehdy součást Československa) do Užhorodu. Tam začal hrát v ochotnickém spolku, ale první zkušenosti měl už z působení u žižkovských ochotníků. Po návratu do Prahy hostoval na jevišti Švandova divadla na Smíchově, odkud dostal i nabídku stálého účinkování. Protože si však příliš nevěřil, tak ji nepřijal. Vzal to však jako záminku k zásadní životní změně a v roce 1925 odešel z jistého zaměstnání na poště. Místo toho začal pracovat jako výběrčí v Úvěrovém ústavu. Jenže vybírat peníze od lidí se styděl a tak se obrátil o pomoc na svého přítele a spolužáka z reálného gymnázia Josefa Čapka. Ten mu domluvil externí angažmá v Divadle Vlasty Buriana, které se za rok změnilo na angažmá stálé.

Marvanovou první rolí se stal zámecký kaplan v Longenově hře Konopišťská růže. Osmnáct let pak byl Burianovým spoluhráčem, ovšem mnohokrát se chystal na odchod. Dodnes se vypráví historka, jak Burian dal Marvanovi před jeho ohlášeným odchodem basu francouzského koňaku a novou smlouvu na astronomickou částku. Marvan tehdy zůstal. Odešel až za protektorátu, když v roce 1943 přestoupil do Vinohradského divadla. Odtud pak přešel do Městských divadel pražských (1950-1954) a poté do Národního divadla, kde zůstal v angažmá až do roku 1972, kdy si sám podal žádost odchodu do penze.

Kromě divadla dostával také spoustu příležitostí ve filmu, kde se objevoval ještě za jeho němé éry. Na plátně se představoval většinou coby přednosta, ředitel, advokát, ministr, profesor... prostě vesměs jako úředník, člověk v obleku a se škrobenými způsoby. Hrát tyto role pro něj pravděpodobně nebylo příliš těžké, protože v soukromí byl zrovna takový. Vždycky dochvilný, připravený, přesný a konzervativní.

Jako Buriánův přihrávač se neosvědčil jen na divadelních prknech, ale rovněž také na filmovém plátně. Hrál téměř v každém Burianově filmu, od C. a K. polní maršálek (1930), přes To neznáte Hadimršku (1931) nebo Anton Špelec, ostrostřelec (1932), Nezlobte dědečka (1934), Baron Prášil (1940), až po Přednostu stanice (1941) nebo Zlaté dno (1942).

Z jiných filmů je velmi známou například jeho postava češtináře Kolíska z filmu Škola základ života (1938). I dnes každý zná ono pověstné: "Co je to štěstí? Muška jenom zlatá...". Podobně populární byla i o rok později natočená Cesta do hlubin študákovy duše (1939). A výčet dalších rolí je sáhodlouhý... Jmenujme proto snad jen tu nejproslulejší – Gustava Anděla, revizora pražských Dopravních podniků. Bořivoj Zeman natočil o tomto akurátním morousovi v padesátých letech hned dva filmy - Dovolená s Andělem (1952) a Anděl na horách (1955). Původně se měl natáčet ještě třetí díl, Anděl u moře, ale z toho již sešlo. Po letech byl Jaroslav Marvan za roli Gustava Anděla odměněn cenou Hrdina filmového úsměvu tisíciletí.

V pozdějších letech se uplatnil především v pohádkách, v rolích králů – O medvědu Ondřejovi (1959) nebo Šíleně smutná princezna (1968). Jeho úplně posledním filmem byla Podskalského Noc na Karlštejně (1973), kde, už těžce nemocen, ztvárnil purkrabího.

Opomenuta nemůže být ani jeho spolupráce s rozhlasem a televizí, kde z mnoha děl jmenujme alespoň ty nejznámější – Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec (1962), Příběh dušičkový (1964), Starý Burgunďan (1966) a seriály Soudničky (1967), Broučci (1967), F.L.Věk (1971) a samozřejmě životní role, nezapomenutelný pan rada Vacátko z Hříšných lidí města pražského (1968).

Za své skvělé herectví byl odměněn řadou cen – Národní cena (1941), laureát Státní ceny (1951), Zasloužilý umělec (1955), Národní umělec (1971).

Marvan žil přes padesát let v bezdětném manželství se svou ženou Márinkou. S kolegyní z Národního divadla, Alenou Jančaříkovou, však měl dceru Alenu, čímž po mnoha letech překvapil mnohé, včetně nejbližších kolegů.

Zemřel 21.května 1974 v Praze, příčinou smrti byla rakovina.

Autor: Snura

Jako bývalý poštovní úředník a zapálený divadelní ochotník nastoupil do angažmá v DVB (1925-41). Potom hrál v VD (1943-50), MDP (1950-54) a ND (1954-74). Od začátku zvukového filmu se vypracoval mezi nejpopulárnější české filmové herce.Brzy přestal být pouze partnerem V.Buriana a filmaři mu psali role přímo na
tělo. Jako jedna z mála převálečných hereckých osobností se dokázal plně prosadit i v éře znárodněné kinematografie. Před filmovou a TV kamerou se v plné aktivitě objevoval až do konce života.