Tri dcéry

Setkání dvou světů,   komunismu a křesťanství.   Obojí stojí za hovno, jeden   režim totalitní a druhý v   podstatě taky. Oba světy   zakazují žít podle jiných   pravidel než těch svých a   mezi těmito ideologickými   kolesy se ocitá nebohá   řeholnice Klemencia, kterou   jako jednu ze svých třech   dcer poslal otec do   kláštera, aby mezi dcery   nemusel rozdělovat majetek,   který mu stejně komouši   během kolektivizace sebrali.   Otce nakonec   "budovatelé"   vyhostili do neznámé   vesnice, která ani neexistuje   a on začne hledat   útočiště u svých dcer,   které mu však až na   poslední Klemencii   neodpustily. On poslal totiž   všechny tři do různých   klášterů, aby ani nemohly   být spolu pohromadě. Spolu s   ním odešel i jeho syn, ale   ten ho nemůže za jeho   jednání ani vystát a   opouští ho. Snímek nejvíc   asi připomíná Noc nevěsty   od Karla Kachyni, kde jsou   obě témata podobně   zobrazována, akorát tady se   tlačí na pilu jiným   způsobem. Zatímco v Noci   nevěsty komunismus a   křesťanství spolu fungovat   nemohly ani náhodou, v Trech   dcérách je nakonec   spolupráce možná?   Pokrytectví, slabošství a   vychcanost obou komunit zde   má zásadní význam.   Baladický nádech filmu   dodává rozměr navíc a   minimalistická hudba Ilje   Zeljenky, složená pouze z   klarinetu (mimo hudby na   slavnosti) vyprávění   zvláštně obohacuje. Velmi   vkusně je použitá stará   písnička, kterou zpívá   slaboduchý poskok Janohop a   příběhem se různě   prolíná a vykresluje   jednotlivé situace. Je   jasné, že Tri dcéry v době   nastupující normalizace   putovaly do trezoru. Štefan   Uher byl každopádně jedním   z nejlepších slovenských   režisérů a každý jeho   film dýchá jasně   rozpoznatelným autorským   rukopisem. Úplně stejně   jako třeba u náš Karel   Kachyňa. Ach, to byli aspoň   PÁNI umělci.