Sud prachu

...„ Některé věci dát do   pořádku nejde!“ Hořká a   velmi svérázná mozaika   deziluzí, křivd,   rozhořčení, vzteku a   nenávisti. ... „ Etnické   napětí, občanská válka,   bratrovražedná válka …“   A to ještě Jugoslávii   čekala absurdnost   nejabsurdnější   „Humanitární   bombardování“ jak to   nazval náš bývalý   prezident Václav Havel,   přestože takový výrok bych   čekala spíš od G.Bushe ….   „ Svět je absurdní,   politika šílenství“ .Tak   ... „ Ať jsme živí a   zdraví !“

Film jsem viděl před   nějakými pěti lety a   nemůžu na něj zapomenout.   Např. scéna, kdy se dva   kamarádi boxují, nejdříve   přátelsky, ale postupně se   navzájem vytočí sporem   ohledně svých manželek   natolik, že zápas přejde do   skutečného boje na život a   na smrt, je filmařsky i   lidsky strhující.
Ve   všech příbězích filmu jde   o ventilování přetlaku při   nějaké napohled banální,   ale přitom krizové situaci.   Mimo jiné tak film reaguje na   národnostní spory uvnitř   bývalé Jugoslávie,   ústící do války na   Balkáně.
Goranu   Paskaljevičovi se povedl   vynikající a v mnoha   směrech podnětný film.

Velmi působivé drama.   Mozaika, složená z 12   příběhů. Z tohoto důvodu   může připomínat naše   Knoflíkáře, ale kde   podobnost začíná, tam taky   končí. Sud prachu míří   úplně jinam, je totiž v   jistém smyslu až příliš   realistický. Je to hluboká   sonda do charakteru lidí z   jugoslávských národů.   Pravdivá a výstižná studie   balkánské mentality, která   je plná zanícenosti,   vášně a cynismu. To   nepramení jen ze všech   událostí v 90. letech, ale   lze vyčíst ještě jakýsi   jiný, hlouběji zakořeněný   neidentifikovatelný důvod.   Trochu nad tím zůstává   rozum stát. Pro ty, kdo se   snaží pochopit Balkánskou   mentalitu a bývalou   Jugoslávii je tento film jako   stvořený.