Skřivánčí ticho

Antonín Máša natočil v 60.   letech několik dobrých   filmů, tenhle jeho návrat je   ale trochu nemastný neslaný.   Kdyby to vzniklo počátkem   80. let, mohlo to mít význam   společenské kritiky, ale v   těsně předrevoluční době   už to nemělo ten efekt.   Navíc film přišel do kin   až po listopadu 1989, kdy   lidi na něco podobnýho fakt   nebyli zvědaví (srovnejme   návštěvnost s druhým   dílem Slunce, seno... ze   stejného roku - čtyři   milióny proti 10.000   diváků). Přesto bych   Skřivánčí ticho úplně   nezatracoval. Jako moralita na   dobové poměry je to   bezzubé, doplněné navíc o   těžko uvěřitelné a   zbytečně vypjaté scény   (například když si Ladislav   Frej sebedestruktivně   rozmlátí hlavu o klavír),   má to ale několik   výborných komických   momentů (stěhování kamen,   vysávání na dvoře),   kterých je škoda, protože   celek zapadl do průměru a   podařené humorné vsuvky tak   zanikají.

Jo, tohle já můžu furt a   furt. Ne tu část s Josefem,   ale celou tu na vesnici.   Takže jsem se dost bavil i   když to hlavní téma   skladatele pro mne nebylo.

Režisér Antonín Máša měl   ve své tvůrčí práci až   neuvěřitelnou smůlu. Je   jeden z mnoha režisérů,   kterým byla politicky   znemožněna kariéra a když   se na režisérskou stoličku   po mnoha letech opět dostal,   film obsahově dle stanov   režimu přišel do kin po   roce 1989 a tím byl jeho osud   zpečetěn. Příběh   pojednává o životě   skladatele vážné hudby   mající otevřené zásady   jak k hudbě, tak i   životnímu stylu. Hlavně ke   klidu, který hledá ve své   rodné vesnici. A tam se   dějí věci. I dnes   vyvolává úsměv nápad   vybetonovat dvorek za účelem   pořádku či vyasfaltovat   lesní cesty pro lepší   pochůzku přírodou. A tak se   tu střetává moralizační   boj, jehož aktéři jsou   bratři každý mající   odlišný názor k dané   věci. Zajímavé filmové   role pro Ladislava Freje a   Petra Čepka. Neotřelý   příběh přináší   dramatizaci, funkcionářskou   politiku, nadhled a úsměv.   Nebo přesněji spíše   výsměch. Na svou dobu   tradiční tematický snímek   i dnes velmi těžkopádný ve   svém konceptu. Je   samozřejmě pozapomenutý a   asi je to dobře. Tomuto by   asi dnes málokdo rozuměl.

To bylo zase něco. Svou   zálibou ve sledování   úpadku to připomíná   Olmerovy exploatační filmy,   ale na rozdíl od nich si   tvůrci zřejmě nemysleli,   že točí tezovitý pamflet   směšně namířený proti   všemu komerčnímu (ostré   střihy mezi vážnou hudbou a   Škodou lásky/Karlem Gottem).   Ve scéně, kdy Frej zjistí,   že jeho bratr postavil   asfaltovou silnici i v leze,   na což reaguje "jediným   logickým způsobem" -   urazí zámek bedně, která   stojí opodál, vyndá z ní   krumpáč a začne jím do   betonu rubat - jsem se začal   nezadržitelně nahlas smát.   Neméně komická je bohužel   celková dramaturgie filmu   (Frej s Čepkem vyhadluje   záchranu lesa, pokud mu   napíše polku, čímž zradí   své přesvědčení, ale   zbaví les "hrozby"   výstavby parku. Čepek tam   park stejně postaví, na což   ale už nevidíme Frejovu   reakci. Místo toho se   dočkáme scény, v níž   sedí na zemi ve svém bytě a   asi dva týdny zuřivě   skládá hudbu. Jeho oddaná   přítelkyně za ním poté   přijde a řekne mu, že ho   opouští, protože hudbě   věnuje moc času. Frej začne   hlavou mlátit o klavír za   řevu "Hlavou zeď   neprorazíš", dokud   nemá zkrvavené celé čelo.   Milenec jeho dosavadní   partnerky komentuje:   "Hele, teče mu   červená.")