Samotář Jim

Jelikož jsem momentálně taky tragická a kladu   si otázky, co tady vlastně dělám, mám pro   Jima takovou míru pochopení, že po projekci   můj obraz v zrcadle odrážel apatickou tvář   Caseyho Afflecka, a jen vědomí, že existují   ještě ujetější famílie, než ta moje,   částečně protrhalo oblačnost mých chmurných   myšlenek, žel ne tolik, abych tu utahanou   depresi ocenila nějakým vyšším hodnocením, a   to ani za umělecký dojem.

Ze své samostatné pouti životem se do rodného   hnízda vrací 27letý mamánek s jedním   baťohem, „chronickou beznadějí“ a dvěma   kufry.“ Zpátky ke svým rodičům, kde se už   přiživuje i jeho stejně nešťastný a stejně   odevzdaný starší bratr. Vlastně jediným až   nepatřičně šťastným člověkem v téhle   famílii je matka rodu. Steve Buscemi vytvořil   kouzelný snímek, který dokáže vyvolat nejen   pobavený úsměv, ale třeba i přinést do   vlastního života trochu víc tolerance a   pochopení ke svému okolí. (jenom škoda, že   jsem to neviděla zhruba o 6 hodin dřív :- )))   špatné načasování ). A panové si můžou   rovnou přidat * navíc. Už jenom za naději, že   i na posledního nekňubu, bez peněz, bez   střechy nad hlavou, bez jiskry, kterému to nejde   ani v posteli, může (možná) někde čekat   někdo jako Liv Tyler. A že i maminčin mazánek,   který se ne a ne odlepit od její sukně by mohl   být pro někoho chlapským vzorem. Iluze k   nezaplacení.