Přes Gobi a Chingan

koprodukční rusko -   mongolsko - německý   válečný film přes gobi a   chingan nejvíc doplácí na   svou zcela neúnosnou bezmála   tří hodinovou stopáž,   která ze snímku činí dílo   nudné a nezáživné. na   kolik se v případě filmu   přes gobi a chingan jeho   tvůrci odklonili od   skutečných faktů či   skutečně vytvořili reálnou   dobovou rekonstrukci, ponechme   raději odborným   militaristům nebo   historikům, protože z   uměleckého hlediska   vytvořili jen slabě   podprůměrné dílo, které   si své místo ve středních   polohách kinematografického   žebříčku zasloužilo snad   jen nadšením všech   zúčastněných, zápalem a   neošizenou energií autorů.

Sovětský válečný   velkofilm z počátku   osmdesátých let, rozdělený   do dvou dílů, dotýkající   se skutečných historických   událostí a však   odvyprávěné, tak nějak, po   svém. Maršál Žukov je v   Berlíně a Evropa se raduje z   vítězství. Jenomže hrozba   i nadále trvá z východu.   Japonsko ne a ne složit   zbraně a tak se Sovětská   armáda, pod velením   Maršála Vasilevského,   rozhodne o obrovskou ofenzivu   na dálném Východě v   Mandžusku, kde Japonsko   dokončovalo přípravy na   obranu právě před onou   možnou sovětskou ofenzívou.   A tak máme možnost vidět,   jak Japonce rozdrtila silná   sovětská pěst. Příběh se   dotýká i japonského vývoje   biologických zbraní proti   Sovětskému svazu a USA a   svržení americké jaderné   bomby na Hirošimu. Námět   vcelku zajímavý, ale   bohužel natočený dle   spektra typického pro 80.   léta sovětského   válečného filmu. Děj je   velice plytký, naprosto bez   dramatizace, obsahující i   nějaké konvenční scény v   rámci politického aspektu   dané doby. Jediná válečná   scéna je až ke konci celého   příběhu, ale o velkoleposti   pojetí se říci zrovna   nedá. Jedná se tedy o   konverzační děj, kdy se   velmi často 'tlachá' doslova   o ničem, chvílemi to vypadá   jako špionážní dějové   rozhraní, sem tam nějaká ta   politika, samozřejmě se   Stalinem v čele aby se   neřeklo, ale celkově se to   bohužel celé dohromady   rozpadá, v naprosté   divácké nezáživnosti, jako   hrad postavený z karet. 80.   léta zkrátka sovětskému   válečnému filmu  tolik   nepřála, jako 70. letech.   Nepomohlo tomu ani klasické   doplnění reálných   záběrů, ze kterých   nejvíce vyčnívá vojenská   přehlídka na Rudém   náměstí v Moskvě na samém   konci snímku. Určitou   hodnotu to však přeci jen   má a to hlavně co se týče   námětu. Filmů o sovětském   útoku na japonská   stanoviště na konci druhé   světové války zase tolik   natočeno nebylo, aby bylo z   čeho vybírat. I přes   tristní nudnou atmosféru   tento počin rozhodně stojí   za zhlédnutí.