FDb.cz - filmová databáze

film 1o způsobů lásky jako   mozaikovitě vystavěný snímek   byl velkou příležitostí pro   všechny zúčastněné herecké   představitele, aby na   minimální ploše dokázali co v   nich je. doslova koncert   předvádí miluše šplechtová -   hrušínská v obou svých   povídkách a jasně dokazuje, že   je z celkového obsazení jasně   nejlepší, z dalších rolí se   skvěle předvedla andrea černá   s jasnou stylizací šedé domácí   puťky v sexuchtivou dračici a   to stejné se dá napsat o   výkonu terezy kostkové, která   svoje těhotenství v úloze umí   zužitkovat taktéž na 1oo%. oč   lepší jsou v inscenaci 1o   způsobů lásky ženské   představitelky, o to jsou   horší jejich herecké   protějšky. pánové zde skutečně   ustupují do pozadí a nebýt   špatně nastudové úvodní   povídky s bezduchými dialogy,   po níž se film těžko rozjíždí,   mohlo být 1o způsobů lásky v   celkovém hodnocení lepší.   svižné tempo a rytmus jsou ale   doménou v povídkách již   zmíněné trojice hereček a po   jejich výkonech snímek zase   sklouzává k unylosti. i tak   ale můžeme v klidu říci, že   televizní adaptace původního   divadelního textu z pera   jeleny mašínové a pavla   kohouta patří právě díky   scénáři k nejlepším dílům   střední třídy světové   kinematografie.

zajímavý výsledek se povedl   autorskému tvůrčímu týmu v   případě snímku 2o12: poslední   proroctví. v 2o12: posledním   proroctví logicky do sebe   zapadají všechny použité   filmařské metody, za zmínku   jistě stojí i počítačové   simulace kolem posunu pólů,   díky kterým je pro diváka tato   záležitost lépe pochopitelná.   auru přitažlivosti, velmi   důležitou pro dokumentární   film, má i adam maloof, hlavní   hrdina příběhu 2o12: poslední   proroctví, který se obyvatelům   zeměkoule snaží poodkrýt dávná   poselství mayů. k dalším   kladům filmu 2o12: poslední   proroctví jistě patří i   dynamika, s níž je vyprávěn,   stejně tak jak vnitřní rytmus   skládající z mozaiky záběrů v   reálu a vědeckých závěrů   určitá poselství, která ale k   velké škodě, nejsou dotáhlá do   finále; možná i díky tomu, že   ani sami autoři netuší, jak to   ve skutečnosti 21. prosince r.   2o12 se světem a civilizací   dopadne. pro zbytečně otevřený   konec i pro nedovysvětlení   konkrétních tezí se film 2o12:   poslední proroctví dostal v   konečném hodnocení jen mezi   nejlepší díla střední třídy   dějin světové kinematografie a   zda se nakonec posune výš,   čemuž já osobně už moc   nevěřím, ukáže vlastně jen   čas, respektive ono   inkriminované samotné magické   datum: 21. 12. 2o12.

hodně slabé je dílko 2o12:   soudný den, které má evokovat   dávné mayské proroctví. titul   s názvem 2o12: soudný den   daleko více evokuje filmařskou   plitkost dialogů s   klišovitostí žánru, čímž   jednoduše dokazuje, že napsat   za oceánem dobrý scénář dokáže   jen málokdo. 2o12: soudný den   je z celkového hlediska   filmová věc, jež pro svou   totální nedotaženost a přímou   odhadnutelnost zůstává jen   lepším dílkem v nejnižších   příčkách světové   kinematografie. natočit film s   třemi vzájemně propletenými   dějovými liniemi, které se v   soudný den protnou, obohacený   o odchody blízkých v každé   osobnostní lince ústředních   hrdinů s poselstvím šlo   zpracovat určitě o mnoho lépe.

i přes zbytečné efekty a tím   pádem poněkud plošší začátek   se v následujícím toku děje   filmu 2bobule naštěstí vrací   rytmus, lehkost, komično i   herecké výkony plně   odpovídající kladeným   požadavkům. v hodnocení s   předcházejícím filmem se ale   tentokrát autorům 2 bobulí již   nepodařilo vtěstnat do   nadprůměrného výkonu i onu   lehkost, atmosféru a   poselství, jimiž jednička   oplývala. v konečném součtu se   tak dá o snímku 2bobule psát i   mluvit jako o dílku, které   nakonec skončí jen mezi   nejlepšími díly střední třídy   žebříčku světových   kinematografických dějin.

z italských válečných archivů   byla vyjmuta příhoda, kdy se   pětice vojáků snaží dostat k   ceným informacím z plánu   "k", jenž jsou   uloženy v sejfu nacistické   vily Verde; stručný nástin   děje, na jehož základě   vzniknul koncem 6o. let film 5   pekelných mužů. Prostinký, ale   skutečný námět z historie   filmaři však na filmovém pásu   zcela promrhali. určitě   zajímavý příběh ale autoři   převedli v nezáživné snímání   pětice vojáků tak, že diváka   zaujmou snad pouze scény s   použitím minitrampoliny.   Protože hudebním motivem   zmiňovaného vojenského   kvinteta je jakási variace na   cirkusovou znělku, je výsledný   efekt v konkrétních scénách   zcela opačný. Film 5 pekelných   mužů, postrádá pekelný spád a   pokus o záchranu činí   posledních zhruba 3o minut,   kdy kinski coby hlavní fašoun   nechá popravit ženu s níž   strávil celou noc, protože mu   asi dojde, že je špionka, i   když to si musí divák domyslet   sám; a kdy většina hlavních   hrdinů za svůj úkol zaplatí   životem.

okolnosti, které se skutečně   udály mohou být natočeny i   přijatelnější formou než je   tento film. kostrbatě   vystavěný příběh měl možná v   historii svůj reálný podklad,   ale nakolik se od něj tvůrci   filmu odklonili, nechme   válečným historikům. z   filmařského hlediska dílo   ztrácí svůj vnitřní rytmus,   působí nudně a přitom příběh o   skupině vojáků zasypaných ve   skále nabízí tolik možností   jak lépe vystavět charaktery   jednotlivých postav. Nevěřím,   že osoby a obsazení jsou   reálná. Navíc skrytý podtext s   travesti je zde tak chatrný,   že působí hodně směšně. film   proto lze nabídnout pouze těm   fandům, kteří mapují veškeré   válečné historické události,   aby je pak srovnávaly s tím,   jak o nich referují filmoví   tvůrci.

nadžánrový film adéla ještě   nevečeřela, který patří do   zlaté studnice děl domácí   kinematografie si od doby   svého vzniku až po současnost   udržel svůj parodizující švih,   s nímž koncem 7o. let minulého   století vzniknul. velkou měrou   se na něm podíleli všichni   tvůrci od autorů námětu a   scénáře přes režii, herecké   výkony po výtvarnou stránkou   díla. nestárnoucí adéla má i   na prahu třetího tisíciletí   stále co říci a to, že si   dokáže k sobě připoutat i nové   mladé nastupující generace   diváků, kteří jsou rozmazlení   americkými dokonalými filmy,   je jenom potvrzením jejích   uměleckých kvalit.

sovětský historický   dobrodružně životopisný snímek   admirál nachimov diváka jistě   překvapí na tehdejší dobu   vzniku nevšedním způsobem   vedení kamery i velkolepostí   bojových a válečných scén.   nebýt toporných hereckých   výkonů a několika filmových   chyb mohl admirál nachimov v   celkovém hodnocení stanout v   té lepší polovině světových   kinematografických dějin, ale   takto zůstal jen dílem z   dobrého zlatého středu. za   zmínku jistě stojí i nutnost   srovnání skutečných   historických faktů a reálných   dějin s autorskou filmařskou   fikcí, ale to je spíše téma k   diskuzi s historiky, odborníky   na válečné dějiny ruského   námořnictva a potažmo i na   všechny, co se zabývají   životním i pracovním osudem   osobnosti admirála nachimova.

české filmové komedii   advokátka věra chybí rytmus,   který by dal dílu větší spád,   díky čemuž je snímek jen   slepencem sice někdy skvěle   vypointovaných scén, ale v   jiných se opírajících o až   příliš přízemní fórky. Zatímco   pištěk je v roli otce donáta   advokátky věry naprosto   vynikající, nepostrádající   patřičný nadhled a lehce   uvěřitelný ironický odstup   balancující na hraně komiky s   parodií, šlemrová si v postavě   matky donátové drží jen   šaržovitou linii svých   podobných rolí   předcházejících. frič s   advokátkou věrou vsadil na   tehdy oblíbenou komickou   povídku, což se mu ve výsledku   sice víceméně povedlo, ale v   konečném hodnocení neudržel   gradaci dějového vývoje, takže   se se svým dílem dostal jen   mezi nejlepší snímky střední   třídy kinematografických   dějin.

mysteriozní horor z fulciho   dílny je pouhým pokusem o   natočení dobrého hororu.   příběh zneužité a ponížené   studentky by si zasloužil   daleko více. Pro horor bych ve   scéně znásilnění viděl daleko   větší bizarnosti, než nám   fulci nabízí, ale jak vidno   režisérovi stačí, když se   dívky obnažují, shazují se   jedna před druhou a on pak   může pracovat na formě   jakéhosi uměle vystvaěného   příběhu, kterému však nedává   žádný reálný podklad. škoda,   mohlo to být lepší, už proto,   že je třeba také vzít v potaz,   že v době vzniku filmu ve 2.   pol. 8o. let fungovaly jejé   tvůrčí metody pro natáčení   hororu.

když nemají filmaři kam   sáhnout, výlet do historie se   hodí. vždyť minulost je plná   různých, pro film dosud   neobjevených námětů, ale   pozor, ne vždy se dávný příběh   povede převést do současnosti.   se zfilmovanou dějinnou   událostí aféry s náhrdelníkem,   která odstartovala   francouzskou revoluci je to   stejně tak. inu dobrý   dramaturg je čím dál více k   nezaplacení.   americko-česko-francouzskou   koprodukci tak zachraňuje   klasický filmový rámec   historicko-romantického   příběhu s kriminální   zápletkou. nádherné kostýmy s   nominací na oscara ve svém   oboru, nádherné exteriéry i   interiéry zámeckých areálů   včetně těch našich, nádherné   obrázky ze spolupráce   kameramana s architektem a k   tomu všemu ještě zvukové   pasáže z prověřených kusů   vážné hudby pro lepší   dokreslení doby, stručný výčet   toho, co aféru s náhrdelníkem   drží v kolonce lepšího   průměru. film totiž postrádá   rytmus, líně se vleče a místo   atmosféry francouzského dvora   servíruje jen exclusivně   zabalenou nudu a nezáživnost,   v níž se divák neznalý   francouzské historie poměrně   lehce ztratí. filmová adaptace   historického námětu s názvem   Aféra s náhrdelníkem by si   určitě zasloužila víc, než   skončit jen jako pomůcka   pedagogům v hodinách dějepisu   nebo i ostatním, co zajímá   minulost francouzského dvora.

zbytečně dlouhé, více než dvě   hodiny neforemné drama z války   v afghánistánu je sice   prodáváno jako veledílo díky   mega hvězdě placidovi, ale   celkové vyznění trpí velmi   špatnou dramaturgií a   nevyvážeností. kdyby autoři   snímek sestříhali do únosnější   míry a zbytečně se neztráceli   v hraných dokumentárních   scénách ze života a soužití   vojska s domorodci, které by   se hodily více do jiného trypu   filmů, mohl být afgánský zlom   o moc zajímavější. díky tomu   všemu se tak nejpůsobivějšími   záběry stávají scény, kdy domy   místních obyvatel létají do   vzduchu, všemožně hoří a skoro   celá vesnice pak prochází   kompletní destrukcí. tyto   sekvence jsou nejenom skvělě   natočeny a sestříhány, až se   divák zabývá otázkou, zda je   to skutečnost nebo kašírované   kulisy. Za předpokladu, že to   všechno je reál, pak by jistě   vyvstala otázka kolik dědin a   objektů muselo kvůli tomuto   filmu být zničeno a zda se   vynaložené úsilí potom setkalo   s patřičným efektem.

nesmyslné, těžko pochopitelné   a navíc i zcela hloupé je   americko - kanadské filmové   drama afghánistán. film   afghánistán je mimo jiných   výtek i zářným důkazem faktu,   že napsat inteligentní a věcné   dialogy jsou pro autory v   amerických studiích výkonem   více méně nadlidským a tam,   kde kvalitní scénář citelně   pokulhává musí vše vynahradit   speciální efekty nabité   akčními scénami. taky jen díky   posledně jmenovaným složkám se   film afgánistán dokázal   odlepit ode dne   kinematografických dějin a   dostat se alespoň mezi   nejslabší díla střední   filmařské třídy. na víc by   afghánistánu v celkovém   hodnocení už stejně s největší   pravděpodobností ani nezbyl   dech.

neotřelý a rozhodně zajímavý   námět v případě díla agentura   puzzle zbytečně sráží níž   dějová překombinovanost   jednotlivých os a bočních   linek, až se v nich ztrácí jak   divák, tak místy i tvůrčí   štáb, což je velká škoda.   agentuře puzzle totiž jinak   rozhodně nechybí v určitých   sekvencích napětí, švih,   rytmus i spád; má též notnou   dávku uvěřitelné mystery s   tajemstvím včetně poselství,   čímž tým vedený režisérem   pokorným dokázal v tomto   případě vytvořit jedno z   nejlepších děl světové střední   kinematografické třídy a to na   druhou stranu není k zahození.   každému, kdo má rád prvky   duchařiny v hraných snímcích   lze agenturu puzzle jen vřele   doporučit.

ačkoliv je tento film   klasickým béčkovým titulem s   předem lehce odhadnutým dějem   a jednou megastar, zde s m.   dudikoffem, patří snímek   určitě k tomu lepšímu, co se v   tomto typu filmových děl dá   natočit; už proto, že je to   dílo, na které se dá dívat,   které má spád a u kterého se   divák pokochá výkony i dalších   tehdy ještě neznámými   hvězdami.

Žánrově těžko definovatelná   filmová komedie Akumulátor 1   je i těžko definovatelným   snímkem pro všeobecné   hodnocení. Snaha autorů učinit   z Akumulátoru 1 filmové   komediální fantasy dílo o   energii, o jejím nabývání i   ztrácení se však poněkud   rozvezla. Kromě této linie o   energii se od začátku velmi   rychle začne rozvíjet i, pro   pochopení příběhu hodně   důležitá, druhá linie děje a   sice o televizním světě, který   energii z lidí umí jen   vysávat. Dvě koexistující   linky na sebe v dalším toku,   nabalují motivy z obyčejného   života hlavního hrdiny Oldy   (P. Forman), kterého našli   zcela vyčerpaného a bez   vlastní energie. Zatímco v   některých místech se děj, jak   získat ztracenou energii zpět,   příjemně a netradičně rozvíjí;   další slibná témata, hlavně ta   o televizním světě, se   rozpadnou jakoby v prach. V   první ose se autorskému týmu   povedlo divákovi ukázat, že   lidé mohou energii získat mimo   jiné i vnímáním vysoce   kvalitní vážné hudby (sbor   Židů z Nabucca); a ještě o   něco výš se musí z Akumulátoru   1 vyzdvihnout pro světovou   kinematografii zcela unikátní   přestřelka s ovladači. V té   ose druhé a v osách postraních   už tolik slibných momentů   nenajdete, snad jen obrazově   otáčivé české titulky u   americky mluvících indiánů   (Kodym a Koller).
Co   se scénáře týče, oplývá   množstvím velmi vtipných a   vypointovaných dialogů, ale ne   každý se povedlo s gradací   zpracovat. Primář a vrchní   sestra z oddělení jednotky   intenzivní péče (Ševčík a   Kantorková) s jejich: „lidi,   kam vy na ty nemoci chodíte“   nebo Oldův výstup se zvědavou   paní (Synková) patří jistě k   tomu lepšímu; na rozdíl od   postesku: „já přírodní léčitel   a nemůžu do přírody“ (Svěrák   Z.), které převedením na pás   působí jako nevěrohodné klišé.   Hlášky v Akumulátoru 1   skutečně jsou a není jich   málo, ale co už, stalo se.
K tomu, že ve výsledném   efektu se může Akumulátor 1   přiřadit k filmům lepšího   průměru přispělo i konečné   rozuzlení. Oldu při četbě   pohádky svým nejbližším   (Brychtová a Frösslová)   napadne, jak má svou složitou   situaci s energií vyřešit, což   je motiv, který sice známe z   mnoha jiných filmů, ale způsob   čtení pohádky na základě   pohybového leporela, zas tolik   známý není. Jistě obrazově   dobrý nápad je i následné   prolnutí z četby skládaného   leporela do dalšího obrazu,   kdy má divák dojem, že se   otáčením stránek ve skládané   papírové pohádce pokračuje dál   než se nový záběr do celku   poskládá úplně stejně.
Akumulátor 1 se v roce   svého uvedení stal nejdražším   filmem v dějinách domácí   kinematografie, obdržel   Českého lva pro divácky   nejúspěšnější film roku, ale   také vyvolal rozporuplné   reakce, což jej de facto   zařadilo mezi kultovní filmy.   Do této kategorie Akumulátor 1   díky své řemeslně dobře   zvládnuté práci, ale s   filmařsky slohově těžko   uchopitelným výsledkem, také   právem patří.

zcela nadčasová, k tomu   veselá, hravá a především   skvěle napsaná i odehraná je   česká filmová komedie alena,   jejíž kvality více než po půl   století od samotného vzniku   prověřuje čas a neutuchající   zájem nových a nových generací   diváků. rytmus v aleně místy   možná trochu kolísá a k   některým fórům byly dějové   linky vystavěny poněkud   kostrbatě, přesto vedení   kamery a celkové pojetí   nevynechávající přesah s   poselstvím, filmu zajistily   trvalé místo v té nejvyšší   kinematografické třídě. Ač se   Alena, ani přes svou mazanost,   mezi zlaté filmové skvosty   světových dějin nakonec   nedostala a zůstala v dolní   polovině inkriminovaného pole,   k samotného vrcholu daleko   nikdy neměla, nemá a jak se   zdá ani nikdy mít nebude.

méně je někdy více, to je   motto, kterého se měl o. stone   při výrobě koprodukčního   velkofilmu alexander veliký   držet. natočil sice výpravný   historický epos, který měl   možná ambice stanout mezi   nejlepšími díly světové   kinematografie, ale svou   bezmála tříhodinovou délkou   plnou nudy a patosu jej   odsoudil do nižších příček. k   celkovému lepšímu výsledku   alexandera velikého nepomohlo   ani hvězdné obsazení   ústředních rolí, nádherné   kostýmy, okázalá výprava natož   podmanivá kamera, protože   filmu chybí to   nejpodstatnější: rytmus a   spád. místy zbytečně upovídaný   snímek alexander veliký proto   zůstává v průměrných příčkách   filmového průmyslu a díky   svému jinak profesionálně   zvládnutému řemeslu bude jistě   v této třídě patřit k tomu   nejlepšímu, co v dějinách   vzniklo.

ve finále se tvůrcům filmu   alma podařilo dostat až do té   nejvyšší třídy dějin světové   kinematografie, což možná sami   při realizaci ani   nepředpokládali. nezdolnou   měrou k celkovému výkonu filmu   alma pomáhají vynikající   herecké výkony v čele s t.   nvotovou včetně psích hrdinů,   skvělé režijní vedení,   respektive konečná koncepce,   správně načasovaná dynamika   dějových linek a od   prvopočátku nadějný námět   scénáristicky citlivě   podtrhnutý. škoda ve snímku   alma jen místy kolísavého   rytmu či náhlé naprosto   nevysvětlující smrti starého   nečase. i tak ale před   nadějnou režisérkou dabrowskou   klobouk dolů, neboť svým   snímkem alma se začíná víc a   víc profilovat mezi   psychologické filmové tvůrce a   na tomto poli získává taktéž   silnější půdu pod nohama, za   což se jí sluší pogratulovat.

zajímavý námět ze skutečné   historie tvůrci filmu alpha   dog převést na plátno   trestuhodně nezvládli. ve   snímku alpha dog tak triumfuje   skoro dvouhodinová nuda, nuda   a zase jen nuda, bez špetky   rytmu, napětí, dynamiky; o   pevném režijním vedení,   poselství či práci s kamerou   se vůbec nedá mluvit, což je   taktéž velká škoda. chybí   sociologické sondy do života   zúčastněných, jimiž by se   alpha dog zpřehlednil, o   vykreslení psychologických   motivů představitelů na   základě dramatických okolností   nemluvě, načež je potřena i   hudební hlavní linka alespoň   hlavního hrdiny, která by se   po jeho smrti vracela jako   memento do životů přeživších.   chyb je skutečně daleko víc,   takže alpha dog je tak jen   velmi slabým dílkem, kterému   pomohla odlepit se ze   samotného dna dějin světové   kinematografie snad jen snaha   autorů, obstojné herecké   výkony a samotná smrt mladého   upřímného zacka, jemuž je   snímek věnován. pro velké   zklamání se tak film alpha dog   dostal jen mezi nejlepší díla   z těch nejslabších, které se   kdy podařilo natočit.

spíše než vynikajícím filmem   je komedie anděl na horách   výtečným hereckým koncertem j.   marvana v titulní roli. film   anděl na horách v sobě dokázal   spojit nejenom patřičné scény   typické pro charakter zimních   rekreací s dokumentárními   záběry na tatry nevyjímaje   nebo požadovanou dobovou   agitku, ale na tehdejší poměry   i nezvyklou kritiku zneužívání   pravomocí kolem rozdělování   poukazů na zimní dovolenou. to   vše zajistilo i více než půl   století od vzniku komedii   anděl na horách stálou oblibu   u diváků stejně jako neměnné   místo v nejvyšší třídě světové   kinematografie. škoda jen   vypadávajícího rytmu ve vývoji   děje filmu a nedotaženého   napětí, které by v celkovém   hodnocení anděla na horách   vyneslo až ke hvězdným   výšinám. i tak je ale pozice   anděla na horách v dolní   polovině nejlepšího pole dějin   filmu jasným důkazem kvalitně   odvedené práce.

Vánoční filmová pohádka Anděl   Páně je přinejmenším velmi   slušně scénáristicky napsanou   a neméně slušně herecky   odvedenou prací v čele s   tvůrčím štábem. Nápad volně   parafrázovat námi tolik známé   a možná i zprofanované lidové   pranostiky i s božskými   příměry a použít je do filmu,   vypadal na první pohled možná   naprosto skvěle, ale místy   režijně špatně odvedené   dialogy v   papundeklo-polystyrenových   dekoracích nebe, prvotní ideu   zcela rozvezly. Zajímavě   napsaný scénář s mnoha   podtexty v několika hluchých   místech pak vyznívá zcela   naprázdno a více než k smíchu   působí spíš směšně. V   konkrétních situacích k tomu   velkou měrou přispívá až   příliš herecko-civilně pojatá   titulní role nastudovaná I.   Trojanem. Dobrý záměr   zpracovat část z období   adventního času do filmové   podoby korespondující a v   náznacích vysvětlující   jednotlivé svaté je umocněn   zasazením do pohádkového rámce   námětů Boženy Němcové. Možná   právě proto a možná i se   spojením opravdových a   neošizených kostýmů v reálném   prostředí hradů, v nichž se   odvíjí pozemská část filmu, si   Anděl Páně zaslouží zařadit se   mezi filmy z lepší poloviny   středního průměru.

nesmrtelná a dnes již   legendární filmová muzikálová   komedie z prostředí nevěstince   a dob přelomu 2o. a 3o. let   minulého století anděl s   ďáblem v těle dodnes oplývá   horou komediálně   vypointovaných scén, jimž   kraluje postava bulise v   nastudování k. heřmánka;   správnou atmosférou doby i   nespočtem vynikajících   tanečních a pěveckých čísel,   což dílo v konečném součtu   vynáší až do nejvyšších příček   světové kinematografie. andělu   s ďáblem v těle nechybí   napětí, rytmus, spád a švih a   proto zcela právem patří do   zlaté studnice filmové tvorby   a jeho návštěvu lze vřele   doporučit.

celovečerní filmová stopáž je   dílku anička s lískovými   oříšky více na škodu, než k   užitku, protože jinak zajímavý   snímek se tak stává   rozkolísaným a zbytečně   rozvleklým. anička s lískovými   oříšky z hereckého hlediska   jinak ale potvrdila kvality j.   brejchové v roli macechy   čarodějnice, zatímco na mužské   představitele zbylo jen   deklamování s patosem. režisér   horal v případě filmu anička s   lískovými oříšky tak se svým   týmem podal v celkovém součtu   jen slabě nadprůměrný výkon a   uhnízdil se ve středních   polohách zlatého středu dějin   světové kinematografie.

česká filmová komedie Anton   Špelec, ostrostřelec značně   těží z úspěšné divadelní   situační komedie A. E. Longena   Už mě vezou, kterou se režisér   M. Frič pokusil adaptovat pro   stříbrné plátno a v tomto   faktu jasně ční největší kámen   úrazu. film Anton Špelec,   ostrostřelec zcela postrádá   rytmus i spád a místo dynamiky   je spíše jen neforemným sledem   volně za sebou jdoucích   jevištních scén opírajících se   o přízemní, jednoduše   přihlouplé až vyčpělé fórky   interpretované v. burianem.   pravdou může být, že za   bezmála osm desítek let od   vzniku tohoto snímku se   kinematografie rasantně   změnila a nejdůležitější je   fakt stálé oblíbenosti tohoto   dílka u diváků, proto lze film   Anton Špelec, ostrostřelec   především díky zajímavé a   nadčasové předloze i pro   pěvecký výkon V. Buriana,   zařadit mezi filmy ve zlaté   střední cestě světových dějin.

televizní program aplaus! měl   hodně silnou a kladnou stránku   v tom, že dal celorepublikově   prostor vybraným oblastním   hercům nebo regionálním   moderátorům z různých rádií   nebo kabelových televizí, aby   ukázali co v nich dřímá. vítěz   celého klání měl poté získat   smlouvu na moderování   vlastního televizního   programu. výborný a na svou   dobu hodně nezvyklý nápad, ale   skončil v balastu   neprůhlednosti a neojektivity   a svou prvotní důvěru u   televizního diváka díky tomu   také ztratil. aplaus! pro   dějiny domácí televizní tvorby   ale přinesl nový prvek a i   když byla úroveň jeho   jednotlivých dílů velmi   kolísavá; od skutečně do   posledních chvil hodně   napínavých po neskutečně   nudné, jako celek jej lze   zařadit do televizní zlaté   střední cesty.

Arabela, dnes již kultovní   televizní seriál, který se   stal i jedním z našich nejlépe   prodávaných a v dějinách   kinematografie snad   nejprodávanějším televizním   seriálem do celého světa je   přímo učebnicovou ukázkou   skvěle odvedné práce celého   tvůrčího štábu od autorů   námětu a scénáře přes herecké   výkony a hudbu po režijní   vedení. v. vorlíček v arabele   dokázal, že mu není cizí   spojování reálného světa říše   lidí se světem říše pohádek a   že lze mezi oběma nesourodými   planetami cestovat logicky,   pohodlně a bez problémů.   arabela ani po třech desítkách   let od vzniku neztratila nic   na svém původním kouzlu ani   pohádkové poetice. arabela má   jako celek spád, nechybí jí   správný rytmus, má notnou   dávku humoru i napětí a diváka   dokáže vtáhnout do děje, což   se jen tak ledajakému jinému   obdobnému dílku nepovede. pro   to vše i pro vynikající   herecké výkony, kdy i ty   nejmenší čurdy skvěle a s   grácií odehrály velké umělecké   osobnosti, lze arabelu zcela   právem posadit mezi díla na   samém vrcholu světové   kinematografické tvorby v   dějinách.

česko - kanadský koprodukční   arianin souboj lze   klasifikovat jako historický   film s mírným erotickým   nádechem, s jednoduchým   příběhem, snadno odhadnutelným   dějem a velmi špatně napsanými   dialogy, kde se po většinu   času bojuje s mečem i jinak.   divák proto možná bude   očekávat klasickou dobře   načasovanou filmovou akční   podívanou, v níž se moc   nemluví, protože se bojuje,   ale z arianina souboje bude   zklamán. akční bojové scény,   stejně jako celý film, nemají   spád, chybí jim rytmus a jsou   již od pohledu zcela uměle   vystavěny. Možná proto ani   nikoho nepřekvapí, že i konec   arianina souboje se drží   osvědčeného, dnes již   zprofanovaného schématu, v   němž pravda a láska vítězí nad   lží a nenávistí. K filmu tak   lze pozvat hlavně amatérské i   profesionální šermíře, kteří   se vyžívají v bojových scénách   nebo ty, kteří rádi koukají na   známé domácí tváře v   zahraničních koprodukcích.

příjmená a milá česká rodinná   komedie artuš, merlin a   prchlíci naráží na možnosti   svého žánru, ale i přes   poněkud jednodušší námětovou   oblast, z důvodu pochopení i u   těch nejmenších dětí, je nutné   napst, že se režijnímu   ženskému tandemu plívová -   králová podařilo natočit   svižnou komedii s mnoha   komediálními prvky. dospělí   herci možná nemají co hrát,   ale s drobným úkolem se   dokázali vypořádat se ctí;   dětští představitelé si své   problémy a strasti před   kamerou užívají a to stejné je   nutné sdělit i u psích   představitelů titulních   rolích. artuš, merlin a   prchlíci jsou ve finále určitě   lepším standardem filmového   průmyslu a nebýt několika   zbytečných zasněných   dalmatinních scén s malými   štěňátky, které mají zřejmě   evokovat ono ve filmu   několikráte sdělené poselství   o králi a 12 rytířích kulatého   stolu, což nejmenší diváci   určitě nepochopí; mohl film ve   výsledném efektu stát ještě o   něco výš.

nesmrtelný a léty prověřený   dětský filmový muzikál ať žijí   duchové!, který zdaleka není   jenom pro nejmenší, patří   zcela právem do zlaté studnice   kinematografické tvorby.   ostatně se není čemu divit,   když si v případě duchů za   kameru coby režisér stoupnul   o. lipský, když se o hudbu   postaral j. uhlíř a texty si   vzal na starost z. svěrák.   trojlístek výše zmiňovaných   autorů byl doplněn o výrazné   umělecké osobnosti svého   oboru, včetně dětských   představitelů, díky čemuž   vzniklo svěží a kupodivu i   nadčasově aktuální dílo.   filmový muzikál ať žijí   duchové!, na jehož kontě   nalezneme přehršel významných   ocenění z různorodých   světových festivalů, bude s   největší pravděpodobností   bavit i další a další generace   diváků, což je jenom dobře.   snímek ať žijí duchové! lze   jen vřele doporučit všem těm,   kteří mají rádi jak filmové   muzikály, tak díla o dětech a   pro ně.