Pád Kartága

Film jenž byl natočen   přímo na Mussoliniho popud,   protože ten chtěl nějak   oslavit svoji politiku a co je   lepší, než historický   špektákl o jednom z   největších římských   hrdinů. Režisér Gallone   dostal pro svůj výtvor   neuvěřitelné množství   prostředků, čehož   samozřejmě využil v   nádherných bombastických   davových scénách, jak lidu,   tak i armád obou stran,   stavbách měst či galér a   nemohl samozřejmě zapomenout   ani na Hanibalovi slony, jenž   se řítí do bitvy v   závěrečné bitvě dvou   velikánů, což mi   připomíná, že sem v jiném   filmu, a pak ještě v   Alexandrovi, neviděl aby   sloni byli aktivně zapojeni   do bitvy.
Annibale   Ninchi v titulní úloze   velkého generála je   neuvěřitelně neživoucí   postava, ale není to vina   hercova, ono totiž ani nebylo   v plánu, aby to byla bytost z   masa a krve, nýbrž slouží   jenom k pronášení   patetických projevů, což   znamená, že Camillo Pilotto   v roli jeho soka Hanibala   vzbuzuje mnohem více   sympatií, než titulní   postava, i když se nám   snaží tvůrci Kartagince co   nejvíce zhnusit (jsou zde   vylíčeni jenom jako   násilnící, ochmelkové,   prostě jako tvorové, jenž   je nutno co nejdříve   vymítit).
Nevím   jestli to bylo režisérovým   záměrem, nebo tak italské   herečky tehdy hráli, ale   sledovat je na plátně je   utrpení (v podstatě tam   hrají jenom dvě), hlavně   Francescu Braggiottiovou v   úloze královny, ta si totiž   spletla zvukový a němý film   a její kreace je opravdu   neuvěřitelná.
Občas   taky tvůrce napadne, film   odlehčit nějakým humorem,   hlavně Italové mají toto   rádi, bohužel nikdy se jim   to nepovede, tak jak   zamýšleli. Co mám na mysli,   jako komické postavy zde   slouží tři dementní   legionáři, jejíchž humor   by se hodil spíš do nějaké   frašky a ne do seriozního   historického dramatu.
Hudbu dostal na starost   Ildebrando Pizzetti, který   neměl do tohoto okamžiku   pražádné zkušenosti s   pohyblivými obrázky,   navzdory tomu dokázal   zkomponovat velmi dobrou   muziku, bohužel někdy   připomíná budovatelskou   hudbu a písně, známé   hlavně v 50. letech, ale k   oněm scénám sedne, protože   si nezadají se scénami z   ruských budovatelských   filmů, např. nábor vojáků   do legií,..
Film je   propagandou nejhrubšího   zrna, zfanatizované davy   vystřelující pravice, když   prochází polobůh Scipione,   jenž je vylíčen jako osoba   vyvolená bohy, aby   uskutečnila výjimečné   skutky, i když o to sama   nežádala a po jeho   vykonání se spokojeně   vrací na své panství (koho   měla tato postava   představovat v současnosti,   netřeba zdůrazňovat). A to   je kámen úrazu tohoto díla,   jedni ho za to budou   nesnášet a jiní velebit,   já patřím k těm druhým,   tyto scény přesně   vystihují co u těchto filmů   chci vidět, nákladné   kulisy, tisícové davy,   bohaté kostýmy, bitvy,   fanatické davy zvedající   pravice, když prochází   hlavní postava, bombastickou   symfonickou hudbu a titánsky   patetické projevy a to je to,   čeho mi tento film nabídl   přehršel, škoda jen   komických vsuvek,   příšerně hrajících   hereček a někdy nic moc   hudby.