O věcech nadpřirozených

První povídka (Glorie) je   vlastně domyšlená   představa toho, jak by se asi   vedlo na zemi - a mezi lidmi!   - jednomu ze svatých mužů,   jež kdy církevní tradice a   světská sláva ověnčila   svatozáří. Zjistilo by se   tudíž - stejně jako v této   komedii -, že svatí jsou   upotřebitelní, jen když   jsou bezpečně mrtví a   bezproblémoví, ale jako   živé a přítomné že by je   nikdo nechtěl, bál by se   jich a vyvolávali by jen   nepříjemnosti a rušivé   sběhy lidu. Jak roztomilé,   že jedině při vykonávání   tělesné potřeby odpoutá se   stydlivě gloriola na chvíli   od nešťastného dobráka,   jenž se jí nemůže zbavit,   dokonce ani tehdy ne, když se   přímo - na radu lékaře -   rouhá Pánubohu! A tak   teprve, když se onen   postižený rouhá lidem, tj.   když je zlý na lidi, na   člověka, podle humanistů na   toho jedině pravého   Pánaboha, teprve pak se té   nechtěné okrasy konečně   zbaví - jistě s   předsevzetím, po této   naučné lekci z morálky, že   lidem se prokazovat dobro   nevyplácí.
V tom je   první povídka podobná   třetí, totiž v   znázorněném pořekadle   "za dobrotu na   žebrotu". Ve třetí   povídce se ale jedná také o   tom, že kdo přivede   člověka k životu, stává   se pak jeho doživotním   dlužníkem, nikoli naopak, a   že trest za zachráněný   život by měl být stejný   jako trest za vraždu - k   čemuž vydatně přispívá i   všemocný úřední šiml,   který má na to jednou svoje   potvrzení a razítka a   nezviklá ho ani zjevná   fyzická existence živého   člověka, který jím byl   jednou provždy prohlášen za   mrtvého. Oběť svého   dobrého skutku - třebaže   náhodného, vzniklého z   nehody - byla pak nucena   plížit se tmou tajně do   svého bytu jako ten   nejhorší vyvrhel, zločinec   a štvaná zvěř.   Připomíná mi to mé   vlastní návraty do domu   plného nenáviděných   sousedů, jež si ošklivím,   byť i jen letmo, potkávat na   chodbě - a to jsem nikomu nic   dobrého neprovedl, na svět   nikoho živého nepřivedl!

Žádný zázrak, resp. věc   nadpřirozená tenhle film, a   přece je to doklad jistého   stupně vývoje českého   filmu a zejména herců   samých. Někteří výslovně   přehrávají a jejich výkon   působí jaksi   plošně/Marvan, Kopecký/,   jiní svou postavu odehráli   civilněji, a tím se   přiblížili modernějšímu   a přirozenějšímu pojetí i   z dnešního pohledu, čímž   tento fim posouvají jako   celek do přijatelných poloh   dneška/Pešek,Nový/. Jako   celek jde o slabší adaptaci   Čapkových povídek.

V globálu průměrný film,   ve skutečnosti povídkový a   ty se špatně hodnotí. Ta   první povídka by byla tak za   7 bodů, druhá za 5 a   poslední za 4. To je   dohromady 16, děleno   třemi..vychází něco lehce   nad 50 procent. Druhá a   třetí povídka moc v hlavě   neutkví. V té druhé   alespoň svůj šarm   "oprašuje"   nestárnoucí Oldřich Nový,   třetí povídka téměř   nezaujme. První povídka o   novodobém "svatém"   je docela povedená,   minimálně je v ní aspoň   trošku humoru a nadsázky.   Ladislav Pešek to zahrál   výborně.

Mně všechny povídky   připadly zbytečně   nastavované. Dívat se na to   dá vcelku v pohodičce, ale   ta nastavovanost a tím   dlouhá stopáž mi zde trochu   vadily. Film to není nějak   super, ale jako odpočinková   věc k práci je dobrý

Slabý povídkový film...
...který nijak zvlášť   výrazně nezaujme. Relativně   dobrá je ještě tak první   povídka o úředníkovi banky   se svatozáří, tato   myšlenka je poměrně vtipná   a zábavná jakož i celá   povídka, ty ostatní dvě   jsou nudné a v podstatě o   ničem. Dávám po delší   úvaze 4 body za povídku č.   1, zejména pak za   přítomnost vynikajícího   herce Ladislava Peška, jehož   herectví patří k tomu   nejkvalitnějšímu, co v   naší kinematografii bylo   zaznamenáno.