Krvavý trůn

Tuhle Kurosawovu noční můru   mám možná vůbec nejradši.   Neskutečně tíživá,   vpravdě macbethovská   atmosféra, démonický   Mifune, mistrná práce s   dynamikou, kamerou i   hudebními vstupy a   nezapomenutelné scény:   Mifune probodaný tucty   šípů, jeho manželka   snažící se smýt z rukou   domnělou krev, ale hlavně:   lesní duch. Přízrak z   nejpřízračnějších, jeho   šepot i smích vyvolávají   mrazení v zádech, jeho   vzhled dává na frak   armádám pozdějších   filmových zjevení a   příšer ať už trikových   nebo skutečných. Na tenhle   snímek stojí za to kouknout   už jen kvůli němu.

www.classic-movies.blog.cz
Slavné Shakespearovo drama   Macbeth přenesl režisér   Akira Kurosawa do   středověkého Japonska. Při   návratu z boje pánové   Washizu a Miki zabloudí ve   zdánlivě neproniknutelném   Pavučinovém lese. V   bambusové chatrči obklopené   lidskými lebkami a kostmi   potkávají zlého duchu,   který na sebe vzal podobu   jakési stařenky, ale   mluvící neobvykle hlubokým,   téměř mužským hlasem. Ten   jim prozradí záhadné   proroctví jejich budoucnosti.   Oba dva je čeká vysoké   zvýšení jejich životní   úrovně a poměrů.   Zpočátku nevěří, ale   věštba se začne do puntíku   naplňovat. Jenže díky   manželce pana Washizua,   která chce celý proces   urychlit se začínají   hromadit mrtví. Tak začíná   drama o touze po moci,   svědomí (Washizuovy vidiny   zabitého hradního pána),   zradě (vražda Mikiho) a   nevyhnutelnosti trestu   (Washizu umírá v dešti   šípů vlastních   vojáků).
Film je   natočen černobíle v   minimalistických imteriérech   (doslova - kromě postav   často v místnosti nic   není). Zato velkolepé stavby   hradů a tajemný Pavučinový   les jsou k pokoukání. Ale   jednoduchost a prázdnota   interiéru je vyvažována   emocionální a dějovou   naplněností snímku.
Herecké výkony jsou pro   nás trochu exotické. Na   "šílený" herecký   projev je si potřeba   zvyknout, ale je tím dobře   ztvárněno jeho postupně   narůstající šílenství.   Jinou ukázkou šílenství je   Isuzu Yamada jako Washizuova   žena. Bez jedíného mrknutí   oka či záchvěvu v tváři   našeptává svému muži ty   nejodpornější činy.   Nakonec ji vlastní svědomí   dožene, kdy si se stejným   netečným výrazem snaží   umýt ruce, na kterých cítí   krev. A nepřestane, ani když   je jí sebráno umyvadlo.
Tento film je naprosto   nezapomenutelnou klasikou a   dokonalou literární   adaptací, která dokázala   obohatit původní divadelní   hru. William Shakespeare by   měl radost.