Krvavý trůn

Tuhle Kurosawovu noční můru mám možná vůbec   nejradši. Neskutečně tíživá, vpravdě   macbethovská atmosféra, démonický Mifune,   mistrná práce s dynamikou, kamerou i hudebními   vstupy a nezapomenutelné scény: Mifune   probodaný tucty šípů, jeho manželka   snažící se smýt z rukou domnělou krev, ale   hlavně: lesní duch. Přízrak z   nejpřízračnějších, jeho šepot i smích   vyvolávají mrazení v zádech, jeho vzhled   dává na frak armádám pozdějších filmových   zjevení a příšer ať už trikových nebo   skutečných. Na tenhle snímek stojí za to   kouknout už jen kvůli němu.

www.classic-movies.blog.cz
Slavné Shakespearovo drama Macbeth přenesl   režisér Akira Kurosawa do středověkého   Japonska. Při návratu z boje pánové Washizu a   Miki zabloudí ve zdánlivě neproniknutelném   Pavučinovém lese. V bambusové chatrči   obklopené lidskými lebkami a kostmi potkávají   zlého duchu, který na sebe vzal podobu jakési   stařenky, ale mluvící neobvykle hlubokým,   téměř mužským hlasem. Ten jim prozradí   záhadné proroctví jejich budoucnosti. Oba dva   je čeká vysoké zvýšení jejich životní   úrovně a poměrů. Zpočátku nevěří, ale   věštba se začne do puntíku naplňovat. Jenže   díky manželce pana Washizua, která chce celý   proces urychlit se začínají hromadit mrtví.   Tak začíná drama o touze po moci, svědomí   (Washizuovy vidiny zabitého hradního pána),   zradě (vražda Mikiho) a nevyhnutelnosti trestu   (Washizu umírá v dešti šípů vlastních   vojáků).
Film je natočen černobíle v   minimalistických imteriérech (doslova - kromě   postav často v místnosti nic není). Zato   velkolepé stavby hradů a tajemný Pavučinový   les jsou k pokoukání. Ale jednoduchost a   prázdnota interiéru je vyvažována   emocionální a dějovou naplněností snímku.  
Herecké výkony jsou pro nás trochu exotické.   Na "šílený" herecký projev je si   potřeba zvyknout, ale je tím dobře ztvárněno   jeho postupně narůstající šílenství. Jinou   ukázkou šílenství je Isuzu Yamada jako   Washizuova žena. Bez jedíného mrknutí oka či   záchvěvu v tváři našeptává svému muži ty   nejodpornější činy. Nakonec ji vlastní   svědomí dožene, kdy si se stejným netečným   výrazem snaží umýt ruce, na kterých cítí   krev. A nepřestane, ani když je jí sebráno   umyvadlo.
Tento film je naprosto nezapomenutelnou   klasikou a dokonalou literární adaptací, která   dokázala obohatit původní divadelní hru.   William Shakespeare by měl radost.