Jakub

Český film o nelehkém   sžívání dvou lidí,   kteří, ačkoliv jsou jedné   krve, tak se téměř   neznají. Setkávají se   totiž po několika létech   odloučení, které otec   strávil v kriminále a syn v   dětském domově. V hl.   rolích desetiletý Filip   Renč jako správný rošťák   Jakub a Ladislav Mrkvička,   coby jeho (poněkud bezradný)   táta Mikuláš. Moc jsem jim   vždycky fandila, aby k sobě   tu pořádně zarostlou   cestičku našli a   prošlapali...

Herecký koncert   třináctiletého Filipa   Renče v příběhu, který by   se mohl odehrát i dnes.   Příběh o vzájemném vztahu   a porozumění syna a otce   dokáže chytit za srdce a   vede k zamyšlení nad danou   situací. Psychologický motiv   se však striktně drží na   uzdě, neboť se přeci jen   jedná o dětský film, takž   pro dětského diváka zůstal   srozumitelný. Své si však   najde i divák dospělý. Je   tu klučina z dětského   domova, o kterého matka nemá   zájem a otec… Inu, jak to   synovi vysvětlit? A o to jde   především. Ladislav   Mrkvička v roli otce   předvedl taktéž úctyhodný   výkon a takřka Filipovi se   vžít do role hodně pomohl.   Film námětově úmyslně   využívá pohled dětskýma   očima, aby bylo dospělým   jasno, jak takovou situaci   dítě vnímá a co   prožívá. Scénář je   tímto podaný dobře a je i   iniciativně natočený. Ani   dnes nic neztrácí na své   působnosti.

Filip Renč (Jakub) je   jedenáctiletý spratek od   pohledu a taky se tak chová   (hraje úplně přirozeně).   Jednoho dne si pro něho do   dětského domova přijede   tatínek, který byl prý 6   let v Africe za prací. A tak   začnou spolu bydlet v novém   nezařízeném bytě a   začínají k sobě opět   hledat cestu. Jakub začne   chodit do školy, kde   spolužákům vypráví svoje   vymyšlené příběhy o   tatíkových cestách po   Africe. Pravda je ale jinde a   je na Jakubovi, jak se k tomu   všemu postaví. Když jsem   film viděl jako děcko,   utkvěla mě v hlavě scéna,   když otec (výbornej Ladislav   Mrkvička) spí, na plotně   začne pískat konvice s   horkou vodou a on se najednou   vzbudí a rychle se postaví,   jakoby byl u raportu. Jakub to   považuje za legrační a   divák začíná   tušit...Velmi se mě líbila   i role Ladislava Boháče v   roli starého žida, který   bydlí ve stejném domě.   Výraznou a barvami hýřící   kameru nasnímal zkušený   Miroslav Ondříček a pěknou   hudbu složil Štěpán   Lucký. O režii se postaral   Ota Koval s Jaroslavou   Vošmikovou. Takové filmy   mají stále co říct, ovšem   v dnešní době se už   netočí. Vlastně ani nemá   kdo a s kým.