Bílá stuha

Drama Michaela Hanekeho pojednává o podivných a znepokojujících událostech, které začnou sužovat jednu vesnici na severu Německa nedlouho před vypuknutím první světové války. Vítězný snímek z loňského festivalu v Cannes a filmová událost roku.

O ději filmu Bílá stuha se nelze dost dobře rozepisovat. Jakýkoli klíč k tomuto filmu vám může poskytnout snad jen mistr sám. Vyplatí se být ostražitý hned na začátku. Neboť již zde často nalézáme návod, jak snímek vnímat. Rakušan Michael Haneke (Funny Games, Pianistka) ovládá tento princip jako nikdo jiný. Vzpomeňme třeba na úvodní scénu jeho Utajeného, kde přetáčení videokazety předznamenává motiv voyerismu a opakovaného přecházení z minulosti do přítomnosti. Také Hanekeho nejnovější film nám dává v několika prvních minutách malou lekci, která nám má posloužit k pochopení filmu, nikoli ho však usnadnit.
Vypravěč se představuje jako učitel z vesnice Eichwald na severu Německa, kde se bude příběh filmu odehrávat. Jak nám vysvětluje, vše začíná v roce 1913, když vesnický lékař jednoho dne spadne z koně, což zapříčiní drát napnutý mezi dvěma stromy. Když pak ale během komentáře vidíme přijíždět doktora ke kritickému místu a vidíme jeho ošklivý pád, následuje náš vlastní šok, ačkoli jsme o pádu předem věděli a byl nám zevrubně popsán… Hanekeho hra začíná. Nebude to příjemné. Ale bude to zábava. Nenechte si ujít snímek, který „porazil“ Tarantinovy Hanebný pancharty, Trierova Antikrista či Žízeň Parka Chen-wooka.

Cinema Mundi 2010

Tajemná historie ožívá ve vyprávění bývalého venkovského učitele, který byl přímým svědkem podivných událostí, jež se odehrály několik měsíců před vypuknutím první světové války v jisté vesnici na severu Německa. Vše začalo jednoho letního dne. Jediný doktor v kraji byl zraněn při pádu z koně. Následoval baronův synek, kterého našli zbitého před dveřmi zámku. Podivné a zdánlivě neopodstatněné násilné činy narůstají a s nimi i napětí ve vesnici, kde si lidé pomalu přestávají věřit. Jsou záhadné ataky projevem závisti či snahy někoho trestat? Přísná výchova a pevná společenská hierarchie se začínají otřásat ve svých základech a na povrch vyplouvají tutlané konflikty mezi chudými a bohatými, zneužívanými posluhovačkami a jejich pány či dětmi a přísnými rodiči. Až pozdě začne být obyvatelům vesnice jasné, že násilí se rodí přímo v jejich středu. Rakouský režisér Michael Haneke patří mezi nejsledovanější a nejkontroverznější autorské osobnosti současné evropské kinematografie. Po šokantních snímcích s patologickými hrdiny jako Bennyho video, Funny Games či Pianistka, přináší precizně natočený snímek, který diváka obklopuje tísnivou atmosférou neuchopitelného strachu. Bílá stuha vyhrála v roce 2009 hlavní soutěž festivalu v Cannes, odkud si odnesla ještě další dvě ceny. Také získala Evropské filmové ceny pro nejlepší film, režii i scénář a vedle desítek dalších výročních či festivalových vavřínů byla nominována také na Oscara, a to nejen za nejlepší cizojazyčný film, ale také za kameru.

Zdroj: ČT

Nedlouho před první světovou válkou dochází v obci kdesi na severu Německa k podivným nehodám, pro něž obyvatelé nemají vysvětlení. Kdo nastražil přes cestu drát, aby místní lékař spadl z koně, kdo svázal a zbil baronova synka, kdo takřka oslepil jiné dítě? Otázky se množí a vesničané ani protestantský pastor neznají odpověď. Lidé tu žijí spíše nuzně, většinou ve službách majitele panství, a všichni vedou spořádaný život, aspoň jsou o tom přesvědčeni. Pastor pečlivě dbá na výchovu svých sedmi dětí. jeho autoritářský systém pochval i trestů má pevnou logiku, a stejně důsledně vede i své farníky. I v jiných rodinách se zdá navenek všechno v pořádku, a přece ty divné události budí dojem, jako by šlo o projevy závisti, pomsty či dokonce o jakousi nepochopitelnou snahu někoho trestat.
Michael Haneke je mistrem ve vytváření až hororové atmosféry úzkosti, a třebaže tentokrát nečiní diváka přímým svědkem násilných činů a krutostí, navozuje jen ve všech směrech dokonale propracovaný černobílý film až klaustrofobní pocity stísněnosi a nejasného strachu.

Katalog 44. MFF Karlovy Vary

Tajomná história ožíva v rozprávaní bývalého dedinského učiteľa, ktorý bol priamym svedkom zvláštnych udalostí, ktoré sa odohrali niekoľko mesiacov pred vypuknutím prvej svetovej vojny na jednej severonemeckej dedine. Všetko sa začalo jedného letného dňa. Jediný doktor v krajine bol zranený pri páde z koňa. Nasledoval barónov syn, ktorého našli zbitého pred dverami zámku. Čudné a zdanlivo neopodstatnené násilné činy narastajú a s nimi aj napätie na dedine, kde si ľudia pomaly prestávajú veriť. Prísna výchova a pevná spoločenská hierarchia sa začínajú otriasať v základoch a na povrch vychádzajú tutlané konflikty medzi chudobnými a bohatými, zneužívanými slúžkami a ich pánmi, či deťmi a prísnymi rodičmi. Až keď už je neskoro, začne byť dedinčanom jasné, že násilie sa rodí priamo v ich strede...

Zdroj: RTVS

Černobílý snímek Michaela Hanekeho Bílá stuha zavádí diváky do severoněmecké vesnice v letech 1913-14. Vypravěčem příběhu je starý muž, který v té době působil v obci jako učitel a který vzpomíná na tehdejší zvláštní události, jejichž příčiny nikdy nepochopil. – Venkovský doktor se zraní, když jeho kůň narazí na nastražený drát. Brzy poté někdo unese a ztluče synka místního velkostatkáře, barona. Následuje požár statkářovy stodoly a později surové napadení dalšího chlapce. To vše má vliv na atmosféru ve vsi, uvyklé každodenní těžké práci v různých ročních dobách. V uzavřeném společenství vládne přísná protestantská morálka a nepsaný patriarchální zákon. Otcové rozhodují o všem a ovlivňují své početné potomky. A právě jejich „výchova“, většinou spojená s fyzickými tresty, ale i s psychickým týráním stojí za pravděpodobnou dětskou vzpourou, v jejímž čele je chytrá a uctivá pastorova dcera Klára (překlad originálního názvu je Bílá stuha – jeden německý dětský příběh). – Tvůrci v pečlivě komponovaných černobílých obrazech, připomínajících staré fotografie, a s důrazem na realistické postižení prostředí odhalují temné stránky venkovského života, tvořící podle Hanekeho kořeny německého fašismu. Postižení původu zla je ovšem univerzální a rozhodně se netýká jen Německa. Scenárista a režisér se tentokrát zříká naturalismu, avšak i tak zcela v duchu svého stylu dokáže vybudit emoce vypjatými scénami ponižování člověka člověkem. – Snímek Bílá stuha bývá po právu označován jako nejlepší evropský film roku 2009, o čemž ostatně svědčí i dosavadní ocenění.

Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2010/2