Figurky ze šmantů

Tohle by se dalo zhodnotit   velice pregnantně jedním   slovem ale povinných 100   respektuji. Možná že...ale   ne je to prostě otřes!

První povídka byla pěkná   pitomost, mimochodem i název   je zavádějící, úraz tam   vůbec není podstatný,   druhá povídka a je ještě   horší a třetí jsem přejel   a dle černobílých   retrospektiv soudím, že jsem   o nic nepřišel. Nevím, co   tím chtěli autoři říci a   ani mne to nezajímá. Nevadí   mi až tak film o práci, ale   zde je to podáno pro mne   nepřijatelnou formou.   3000/9712/9914

Zdař Bůh!
Povídkový film je pro mne   trochu srdeční   záležitostí. Patří mezi   tzv. pracovní filmy, které   dnešní filmoví kritici a   ideologové nemají rádi.   Všechny tři povídky   přinášejí příběhy   lidských osudů z prostředí   hornické práce. Vzpomněl   jsem si při něm, že kdysi   vycházely noviny, které se   jmenovaly Kahan. Občas jsem   je četl. Také film ukazuje   profesní ženskou   rovnoprávnost. I ženy tahaly   vozíky s vytěženým uhlím.   Shodou okolností jsem měl   možnost snímek vidět   přibližně ve stejné době,   kdy se mluví o dalším   zavírání dolů. O to více   je to smutné. Film natočili   tři začínající tvůrci a   jakoby na objednávku své   doby. Dnes se už dá vnímat   jako dokument oněch časů.

František Stavinoha tohle   všechno prožil (snad až na   ten porod) a když si člověk   zkusí představit, jaké to   bylo, porozumí těm   "obyčejným"   útržkům z bezútěšného   hornického života. Druhá   věc je přenesení   příběhů na filmové   plátno. Tohle se opravdu moc   nepovedlo. Hlavně   scénáristicky. Ale z filmu   stejně vždycky nakonec   zůstane jen ten pocit z   děje, ne znalost dialogů.   Drsná doba, drsné životní   podmínky, lítost a soucit,   to vnímám. Proto hodnotím   na středu a ne níže.

Jsem jeden z "potrefených"
Tedy režisér první   povídky.
"Chlapci, natočíte   si film! Koupili jsme pro vás   báječný námět," nás   přizval na poradu šéf   Tvůrčí skupiny Mládí   větou jak z Karla Čapka Jak   se dělá film.
V té   době to byla běžná praxe,   že začínající tvůrci   museli natočit   hrůzostrašné povídkové   filmy - Jak rodí chlap,   Záhada Bermudského   trojúhelníku - aby vůbec   dostali šanci samostatně   točit. Nebylo výběru,   možnosti ani úniku. Byla   jediná možnost: točit a   nebo ne, což v praxi   znamenalo, že pak už nikdy.   Co byste si vybrali vy?   Celých 48 diváků v   premiérovém týdnu na   večerním představení v   kinu Paříž na Václavském   náměstí hovoří samo za   sebe.
Pro nějakého   Pitryxe - název Úraz je   samozřejmě skryt v ději.   Tehdy jsme nemuseli vše   primitivně prvoplánově   pojmenovávat. Lidi uměli   číst mezi řádky. *
K mé cti budiž řečeno,   že pouze moje povídka Úraz   byla vybrána na festival   filmů mladých tvůrců do   Bulharska a že tamějši   kritici ji dokonce lichotivě   srovnávali s humorem Jiřího   Menzela.