Divoký koník Ryn

Láska a cit ke zvířatům, v   tomto případě ke koníkovi,   přímo září. Bohumil   Říha byl v dobách komunismu   značně vyzdvihován jako   nejlepší autor dětský   příběhů, a tak není divu,   že po jedné knížce sáhli   i filmový tvůrci. Poetické   vyznění přidává na   kvalitě snímku vedoucí k   zamyšlení a pochopení   citů. Romantické   dobrodružství směřující   především pro dětského   diváka je však těžko   uchopitelné. Chybí tomu   takové vyznění, které by   je upoutalo. Film si však na   druhou stranu nezaslouží,   aby upadl v zapomnění.   Výkon Zdeňka Řehoře je   přímo hereckým koncertem,   což ocení především   dospělý divák. Vyznění   příběhu je jasné a   patrné. A o to tvůrcům   především šlo.

Opravdu jen ta nostalgie...
...úplnou náhodou jsem přes   filmografii pana Řehoře   objevila tento film, který   jsem v dětství několikrát   viděla a pak mi zcela vypadl   z paměti. Abych řekla   pravdu...nikdy se mi moc   nelíbilk, tedy, lépe   řečeno - ani jsem ději   nerozumněla. Jako malou   holčinu mne fascinoval   hlavně ten koníček, jehož   jsem si přála mít doma. Na   prahu dospívání jsem   tuším Koníka Ryna viděla   ještě jednou, ale to už mne   to vůbec nebavilo a   dnes...nevím, ale snad bych   se na film už jenom díky té   nostalgii znovu podívala. Je   pravda, že zde hrála   předčasně zesnulá pí.   Slunéčková, tak také i   kvůli ní. Jinak to ani není   moc film pro děti, je opravdu   hodně ideologický.

Tohle je film mého dětství.   Několikrát jsem byl na něm   v kině. Je zvláštní, jak   se člověk dívá na různá   díla postupen času, jak   stárne. Dnes už toto   poetické dílo vnímám   jinak. Pan Březina ve své   knize z prvé poloviny   devadesátých let film   ohodnocuje 0 %. To zn. že je   to ta největší šílenost a   škoda času se na to dívat.   Možná. Já jsem, na rozdíl   od něj, hodnější. Také   díky nostalgii.