Divoký koník Ryn

Láska a cit ke zvířatům, v tomto případě ke   koníkovi, přímo září. Bohumil Říha byl v   dobách komunismu značně vyzdvihován jako   nejlepší autor dětský příběhů, a tak není   divu, že po jedné knížce sáhli i filmový   tvůrci. Poetické vyznění přidává na   kvalitě snímku vedoucí k zamyšlení a   pochopení citů. Romantické dobrodružství   směřující především pro dětského diváka   je však těžko uchopitelné. Chybí tomu takové   vyznění, které by je upoutalo. Film si však na   druhou stranu nezaslouží, aby upadl v   zapomnění. Výkon Zdeňka Řehoře je přímo   hereckým koncertem, což ocení především   dospělý divák. Vyznění příběhu je jasné a   patrné. A o to tvůrcům především šlo.

Opravdu jen ta nostalgie...
...úplnou náhodou jsem přes filmografii pana   Řehoře objevila tento film, který jsem v   dětství několikrát viděla a pak mi zcela   vypadl z paměti. Abych řekla pravdu...nikdy se   mi moc nelíbilk, tedy, lépe řečeno - ani jsem   ději nerozumněla. Jako malou holčinu mne   fascinoval hlavně ten koníček, jehož jsem si   přála mít doma. Na prahu dospívání jsem   tuším Koníka Ryna viděla ještě jednou, ale   to už mne to vůbec nebavilo a dnes...nevím, ale   snad bych se na film už jenom díky té nostalgii   znovu podívala. Je pravda, že zde hrála   předčasně zesnulá pí. Slunéčková, tak   také i kvůli ní. Jinak to ani není moc film   pro děti, je opravdu hodně ideologický.

Tohle je film mého dětství. Několikrát jsem   byl na něm v kině. Je zvláštní, jak se   člověk dívá na různá díla postupen času,   jak stárne. Dnes už toto poetické dílo   vnímám jinak. Pan Březina ve své knize z prvé   poloviny devadesátých let film ohodnocuje 0 %.   To zn. že je to ta největší šílenost a   škoda času se na to dívat. Možná. Já jsem,   na rozdíl od něj, hodnější. Také díky   nostalgii.