FDb.cz - filmová databáze

Ve filmu si malou roličku kardinála zahrál i odborný poradce Zdeněk Mahler. Vzpomíná na to slovy: " Miloš přišel s tím, že tam dá epizodu, kde papež vyznamenává mladého Mozarta řádem Zlaté ostruhy. Domluvilo se, že papeže bude hrát Vladimír Svitáček (možná si ho pamatujete ze slavných Hovorů H, kde dělal Horníčkovi přihrávače) a já že budu hrát kardinála. Dóda Pištěk udělal perfektní autentické kostýmy s výšivkami a se vším, co k nim patřilo, ve štábu na Barrandově nás oblékli a vezli do Valdštejnského paláce, kde se v Rytířském sále tahle scéna točila. A na place Svitáček povídá Milošovi: Hele, jak se mám tvářit? A Miloš říká: No přirozeně, von ten papež byl blbej... (smích). A tak jsme to odehráli, Miloš to sjel asi dvakrát a že dobrý. Jdeme po schodech zpátky a já znejistěle Svíťovi říkám: Člověče, vždyť on zpravidla točí záběr třináckrát nebo sedmnáckrát. A Svitáček: Jo, chlapče, asi jsme geniální... Pak jsme jeli v těch kostýmech nazpátek na Barrandov, a mně napadlo, že by nebylo od věci, kdybychom po cestě lidem žehnali. Takže jsme příslušným gestem kynuli z okýnek, lidé zírali a vráželi do kandelábrů... Myslel jsem si, že tím je ta epizoda uzavřena, ale za čas se ke mně dostala hláška, že papež Jan Pavel II, který byl tehdy na návštěvě v Polsku, se prý tajně objevil v Praze a jel někam na Mníšek vysvětit kostel. Ta představa, jak světíme kostel, mě dodneška povznáší..."

:-)

Film se nedochoval celý, jeho konec je už pravděpodobně navždy ztracen.

Herci J. Gajosovi, představiteli Janka Kosa, seriál přinesl velkou popularitu, ale i několik nepříjemných zážitků a situací - například jednou, když se během natáčení natáhl do trávy a usnul, přejel ho nepozorný kolega náklaďákem. Výsledkem byla polámaná žebra a další vnitřní poranění, a tak se natáčení přesunulo do nemocnice, kde okolo jeho postele postavili kulisy polního lazaretu a herec, zakutaný v sádrovém krunýři, statečně pracoval dál. Z té doby pochází i známá scéna, kdy Šarik konečně najde svého zraněného pána a soucitně ho olizuje - jenže k něčemu takovému se pes ve skutečnosti naprosto neměl. Když nepomohly povely ani naléhání, dostala se ke slovu lest: protože o Šarikově představiteli bylo známé, že je na sladké, namazali J. Gajosovi ruce i tváře lepkavou směsí cukru a vaječných žloutků - pak už ho chlupáč oddaně olizoval až za ušima. :-))
Jinou hrůznou vzpomínkou pro tohoto, ve skutečnosti tmavovlasého herce, prý bylo pravidelné odbarvování vlasů na bond.

A takhle nějak by seriál vyhlížel v barvě: http://www.youtube.com/watch?v=-p1wL4ESGt4&feature=related

:-)

Film byl natočen podle skutečné události z předválečných archívů polské policie. Pokus o vyloupení banky podzemním podkopem patřil mezi nejslavnější kousky nekorunovaného krále polských kasařů oné doby - Stanislawa Antoniho Cichockého. Cichocki, podle typické úpravy svých vousů přezdívaný "Kozí bradka" (Szpicbródka) se narodil někdy kolem r. 1890. Díky své vysoké intelegenci a šikovným rukám se brzy stal známou osobností varšavské galérky a celoevropským postrachem strážců zákona. Mimo svou vlast totiž pravděpodobně "působil" také u nás, v Rakousku a Německu. Máloco pro něj bylo překážkou, několikrát utekl i z vězení. Poslední známý výkon trestu si odpykal r. 1939, krátce po napadení Polska. Přes SSSR a Írán se dostal do Afriky, kde se jeho stopa navždy ztratila a jeho další osud tak navždy zůstal neznámý.

Slovo HATARI!, které tvoří název filmu pochází ze svahilštiny a v překladu znamená: Pozor, nebezpečí!

Paradox: zatímco v USA byli v časech McCarthyovy antikomunistické kampaně John Steinbeck a John Ford vyšetřováni policíí, nesměl ve stejné době jejich film v SSSR vůvec promítat, aby lidé neviděli, že i ti nejchudší Američané mohou mít auto.

Polský velkofilm Křižáci byl natočen k 55O-letému výročí bitvy u Grunwaldu a měl oslavit i tisíciletí vzniku polského státu. Na svoji dobu měl opravdu velkolepý rozpočet - cca 32 miliónů PZŁ, za který by se dalo natočit 7 - 10 "normálních" filmů. Rekord drží také v návštěvnosti: v kinech jej shlédlo 32 315 695 diváků, vož je více, než počet obyvatel celého Polska v roce premiéry (1960).
Natáčení začalo 3. srpna 1959 a skončilo v březnu 1960. Kulisy Jurandova hradu stály nad jezerem Jamertal (okres Starogard), dále se natáčelo hlavně na Malborku, v Gdaňsku a Lodži. Bitva o Grunwald se natáčela v polích mezi obcemi Kolincz a Rywałd a byly kvůli ní odstraněny všechny sloupy el. vedení, takže obyvatelé přilehlých oblastí zůstali několik dní úplně bez proudu.

Proti uvedení filmu na MMF Cannes v roce 1961 protestovaly církevní vatikánské kruhy tak vehementně, že hrozilo jeho vyřazení ze soutěže. Nakonec si za něj jeho režisér Jerzy Kawalerowicz odnesl nejenom Zvláštní cenu poroty, ale i nominaci na Zlatou palmu. V zemi svého vzniku ale tento film na motivy historického románu Jarosława Iwaszkiewicze dodnes budí značně rozporuplné emoce.

Film "Mocny człowiek" z roku 1929 je jedním z posledních němých filmů polské kinematografie. Jedná se o adaptaci stejnojmenného románu spisovatele Stanislawa Przybyszewského, publikovaného r. 1912. Od 2. světové války byl film považován za zracený, ale roku 1997 byla jedna z jeho kopií náhodou nalezena ve filmovém archívu v belgickém Bruselu. Po digitálním vyčištění obrazu byl snímek roku 2006 vydán na DVD, kde jej doprovází experimentální hudba skupiny Tuta Maleńczuk Rutkowski SUPER TRIO.

Moralność Pani Dulskiej z roku 1930 je údajně prvním polským zvukovým filmem. Zvuk tehdy ovšem ještě netvořil součást filmového pásu, ale byl nahrán na gramodeskách, které se distribuovaly spolu s filmem. Vzhledem k jejich křehkosti na nevelkému rozsahu záznamu ( k jednomu snímku jich bylo zapotřebí několik) to nebylo právě pohodlné řešení, přesto ale šlo o významný pokrok.

Ačkoliv konec filmu je plný nadějí na lepší budoucnost, Orla a jeho skutečnou posádku moc štěstí nečekalo - jejich životní pouť pravděpodobně skončila už 23. května 1940, kdy se v oblasti Helgolandu po najetí na minu ponorka potopila.

Z celého filmu se bohužel dochovalo pouze několik fotografií a část traileru.

POTOPA byl první polský polský film s stereo zvukem.
Objevilo se tu 70 profesionálních herců v hlavních a na 600 ve vedlejších rolích, mimo to zde účinkovalo cca 40 000 statistů a stovky koní. Speciálně ušito bylo 23 000 kostýmů a mnohé, historicky značně cenné, rekvizity byly vypůjčeny např. z muzea na krakovském Wawelu, či z pokladnice Jasnohorského kláštera.
O roli Oleňky se ucházelo 9 000 kandidátek.
Většina rozsáhlých bitevních scén se natáčela na Ukrajině, v povodí řeky Dněpru.

V celém seriálu účinkovali pouze 4 profesionální herci (Stanisław Jasiukiewicz – Władysław Tarkowski, Edmund Fetting – Rawlison, Zygmunt Hobot – Grek Kaliopuli, Zygmunt Maciejewski – Linde). Představitelé dětských rolí Tomasz Mędrzak (Stasz) a Monika Rosca (Nell) byli vybráni z více než 30 000 zájemců. Oba za svůj výkon získali mimo jiné i cenu našeho časopisu Květy. Tomasz mimo svou roli namluvil ještě část dialogů za svého filmového otce (S. Jasiukiewicz), který se dokončení filmu nedožil.

S legendárním Hansem Klossem (jméno bylo vybráno zcela náhodně z berlínského telef. seznamu) se polští diváci poprvé na svých obrazovkách setkali 28. ledna 1965. Nebyl to ovšem ještě seriál v té podobě, jak jej známe dnes, ale pouhá televizní inscenace, dokonce vysílaná naživo, v níž hlavního hrdinu údajně v posledním díle čekala smrt. Nebývalá vlna zájmu však přiměla tvůrce seriálu změnit názor. Rychle se přitáčely další díly, až nakonec, po důkladném přepracování, vzniklo během let 1967-68 zcela nových 12 dílů a další se pak dotáčely ještě počátkem 70. let. Seriál opustil stísněné prostory televizního studia a natáčení se přeneslo do plenéru (Łódź, Warszawa, Wrocław, Kraków, Pieskowa Skała, Gdańsk, Sopoty, Gdynia, Olsztyn, Łąck, Płock, Pabianice, Piotrków Trybunalski...). Hlavní hrdina, herec Stanislaw Mikulski tak v uniformě H. Klosse, důstojníka Abwehru (čili polského rozvědčíka Stanislava Kolického), strávil plných 5 roků.

Film není přesným dokumentem, přesto však jeho postavy opravdu žily, Bernadette Soubirousová byla 8. prosince 1933 papežem Piem XI svatořečená a z Lourd se postupem času stalo známé poutní místo.
Premiéra filmu v New Yorku proběhla 26. ledna 1944 v tehdy slavném broadwayském kině Rivoli, které dnes již neexistuje a snímek získal hned 4 Oskary (z 12 nominací).

Vij je ve východoslovanské mytologii duch či démon, posel smrti. V ukrajinských mýtech má podobu staříka s očními víčky až na zem. V lidových pověstech bývá spojován s uhranutím zlým pohledem.

Film byl natočen v průběhu roku 1946 uprostřed autentických ruin poničené Varšavy a jeho premiéra proběhla 8.1.1947 během slavnostního otevření kina "Palladium". Kvůli nátlaku sovětské strany byl režisér Buczkowski nucen jeho znění mírně přepracovat ve smyslu většího podílu Rudé armády na osvobození země. Zaznít v něm např. nesměla ani původní, (předválečná ) slova polské hymny "Polsko od moře k moři". Nová verze filmu pak byla publiku představena 2.11.1948. Polští diváci ale nakonec přijali obě podoby filmu prakticky stejně vřele a s dojetím. Také oba představitelé hl. rolí, Danuta Szaflarska a Jerzy Duszyński, se nadlouho stali nejpopulárnějším filmovým párem polské filmografie.