Recenze převzatá z csfd
Sandiego

všechny komentáře   uživatele

Kritický humbuk, který   se strhl kolem této nové   pohádky a označil ji za   nesmyslnou podivnost,   selhávající v   nejzákladnější schopnosti   vyprávět a "udržet   nit", osobně vnímán   jako dosti nemilý omyl.   František Fuka si zakládá   svoji kritickou   "osobitost" na tom,   že co nejpodrobněji sleduje   děj a hledá sebemenší   skulinku, kde dramaturgovi či   skriptce něco uniklo. Tím   dokazuje jen to, že je velmi   pozorným divákem, který se   ale bohužel zajímá o   naprosté malichernosti a ne o   podstatné rysy zhlédnutých   filmů. Zde jeho přístup,   který lze těžko označit za   plnohodnotnou kritiku   (naštěstí vše probíhá v   rámci blogu, takže není   třeba s pojmem kritika tak   doslovně pracovat), ovšem   příliš na místě není.   Zatímco Fuka vše vidí skrze   neprůstřelné zákony logiky   a racionalismu, Kovář z   podlesí a jeho svět prostě   na tyto návyky moderní   západní civilizace nehrají   a dobře si to uvědomují.   Vezmeme si třeba Fukův útok   na mechanismus, skrze nějž   byly zaklety tři houbové   víly. Ano, tento proces   neodpovídá přírodním   zákonům tak, jak se s nimi   každodenně setkáváme a   nedá se vysvětlit   psychologicky/sociologicky/mat   ematicky/anatomicky a   bůhvíjak jinak. Je třeba   ale vzít v potaz, že jde o   zkazku, která nejprve   ožívá skrze stylizované   obrazy Laterny Magiky, a je   povídačkou, které věří   jen na první pohled naivní   Bětka. Jenže hlavní   osobitost světa Kováře z   Podlesí tkví v tom, že v   něm dávné povídačky a   pověsti náhle začnou   ožívat, stávat se   skutečností a postavy se s   tím musí nějak vyrovnat či   spíše smířit. Zajímalo by   mě, co si František Fuka   myslí například o   staletých příbězích o   bílých paních, které   fungují na stejném principu,   nad nímž se nikdo   nepozastavuje, i když je   holým nesmyslem. To, s čím   se první kritiky musely   střetnout a v čem selhaly,   byla nutnost vyrovnat se s   velmi otevřenou fantazií,   která absorubuje dobové   vnímání světa. Kovář z   podlesí bere v potaz nutnost   vesničanů najít si k novým   jevům iracionální   vysvětlení, v němž hrály   roli pověry a stále bujná   představivost a tento velmi   zajímavý aspekt v absurdní   nadsázce rozvíjí a   nachází tak řadu   vděčných situací.   Vyprávění má tedy dosti   hluboký a obhajitelný smysl   - sice je netradiční a   vybočuje z tradičních   motivů daného žánru,   věnuje více prostoru popisu   osobitého světa než   dějovým peripetiím, ale   rozhodně není slepencem bez   ladu a skladu, bez   kontinuitního vývoje.   Zápletka je natolik   jednoduchá a přímočará,   že i přes vkládání   prapodivných vynálezů,   bytostí, historických   odkazů i pomrkávání na   dospělého diváka   vyprávění nevybočuje z   nakročené cesty a   zachovává základní   přehled o dění a   motivacích postav, neustále   směřuje k závěrečnému   sepjetí několika dějových   linií. V tomto ohledu je   vidět péče dramaturga,   který se dokázal vyrovnat s   netradičním Göblovým   přístupem. Ten totiž občas   brání rozvoji zápletky a   uchyluje se k ornamentálnímu   popisu. Podle mě je hlavní   slabinou snímku právě   určité "drhnutí"   a nevyrovnaný rytmus:   rozhodující situace jsou   často postaveny na dlouhém a   poměrně statickém dialogu v   jediném prostředí (i přes   střihy na rozpohybované   loutky, malebné detaily   architektonicky a výtvarně   pozoruhodných kreací), a   tím je kraden prostor pro   bohatší rozvíjení motivu   putování, kterému jaksi   schází   "dobrodružnost" a   spíše je podáno v   zkratkovitých situacích,   čímž trpí i charakterizace   postav. Göbl zde odhalil   "spisovatelské   střevo" - užívá si   dialogů, slovních her,   vtipných pointací a   průpovídek, avšak tato   slovní přeplněnost   zastírá menší schopnost   fabulace, vytvoření   vděčnějších i   dramatičtějších situací,   které by utáhly pozornost a   občas trochu popohnaly někdy   až příliš   "pohodové" tempo.   Této pohádce tedy ve zkratce   jaksi chybí "krev v   žilách", což je vidět   i na pojetí postav (proslule   líný kovář, civilní   působení ústředního páru   jako téměř současné   mládeže, která si s ničím   moc neláme hlavu a nedává   okázale najevo své city,   bodře filosofující drak).   Naštěstí pocitu   dotírající nudy zabraňuje   precizní a vskutku   pohádková výprava,   působivě zvolené   exteriéry, nadmíru   vydařené animované vložky   a především profesionální   triky z dílny UPP. Tahle   pohádka může být sice   dějově chudá, ale   vizuálně tak rozhodně   nepůsobí a každou chvíli   nabízí nějakou   "atrakci". Ve   srovnání s Troškovou   Čertovou nevěstou či   dalšími pohádkami z   poslední doby je vidět   markantní rozdíl i přes   obdobnou výši rozpočtu.   Takto poctivým přístupem   nakonec vzniká plnohodnotná   atmosféra, dojem uzavřeného   světa umocněný zmíněným   podložím "jiného   vnímání". Nakonec   musím konstatovat, že i   když Kovář z podlesí z   hlediska fabulace a lehkosti   vyprávění zůstává ve   stínu pohádek Anděl páně   či Čert ví proč, je co se   týče svéráznosti a   "pohádkovosti"   nejprogresivnějším   porevolučním počinem.