Zlá krev

Přinejmenším zvídavý zájem vítal v neděli 25. ledna premiérové uvedení sedmidílného televizního seriálu ZLÁ KREV. Jakpak také ne. Sňatky z rozumu, které podle dvou a něco prvních dílů románové pentalogie Vladimír Neff napsal před dvaceti lety Otto Zelenka a natočil režisér František Filip, získaly ve vzpomínkách na jejich první a až do přelomu loňského a letošního roku poslední uvedení věhlas zdařilého tvůrčího počinu. Věhlas nynější reprízou potvrzený. Dokonce dnes vyznělo, domnívám se, srovnávání s kdysi rovněž představenou britskou Sága rodu Forsytů už jednoznačně ve prospěch osobitého přístupu našich autorů. Úmysl prodloužit úspěch je koneckonců vždycky sympatická záležitost a tak hlavně pro pořádek připomínám, že pokračování dramatizace uskutečnil téměř stejný kolektiv. Z podstatných změn je třeba uvést dramaturgii (s Bohumila Zelenková spolupracoval na Zlé krvi tentokrát ještě Jaroslav Homuta), kameru (Vladimír Opletal vystřídal Andrej Barla) a z hereckého obsazení důležitou osobnost vypravěče (místo Václav Voska zaujal Martin Růžek). Tedy: co nového, co dobrého, co špatného? Od počátku mi nezbývá než polemizovat s inzerovaným (a tudíž divákem očekávaným) navázáním Zlé krve na Sňatky z rozumu — posun v pohledu, ve výběru motivů z předlohy, posun v poetice i řemesle byl takový, že totožné herecké obsazení nemohlo udržet záměr dotvořit dalšími sedmi pokračováními jeden celek. Vůbec při tom nehraje roli změna podtitulové charakteristiky, protože vrcholné období národního obrození skutečně vystřídala doba rozmachu dělnického hnutí. Neff napsal románovou kroniku doby prostřednictvím obrazu života sociálně vyhraněné společenské vrstvy, dokonale vystihl atmosféru gründerství od jeho počátků po zánik. O totéž se snažily obě seriálové dramatizace, ovšem s rozdílným výsledkem. Srovnávejme dílčí. Čím vstupoval do dějů vypravěč Václav Voska? Inu — byl to téměř sám Vladimír Neff. Věcný a přece básnivý, jemný, vytříbený ironik, který ctí čtenáře respektive diváka jako oduševnělého partnera a nedovolí si ho urazit polopatismem. Martin Růžek však dostal do ruky jiný part — mentorský, až školsky vysvětlující, jen zřídka blýskající neffovským nadhledem, jen v nepodstatné míře mohl využít svého práva nebo dokonce povinnosti překlenout děj potřebnou jednoduchou zkratkou, být katalyzátorem dramatického děje. A bohužel stejně se tvůrci zachovali k celkovému pojetí Zlé krve. Kolik jen přednášek, doslova úmorných dialogů tentokrát prošlo obrazovkou! — především v prvních dvou dílech. Snad z obavy, aby divák přesně porozuměl třídní podstatě soudní pře kolem Nedobylovy zřícené novostavby, byly Neffovy stránky přepsány do detailního scénáře, jehož realizace zrušila jakýkoli pocit dramatického spádu. Nic na tom nezměnila ani umělá pomlka (konec první části) ve chvíli, kdy byl ke svědectví vyzván stavební rada Herzog. Asi tak se dá hodnotit změna přístupu k předloze: zatímco ve Sňatcích z rozumu sledoval divák víceméně soukromý život postav a z něho pak měl možnost si sám dotvořit ekonomický, sociální, politický i kulturní obraz doby, ve Zlé krvi byl na samém počátku možnosti této aktivity, spoluúčasti, zbaven. Ke škodě věci zvítězil v posledních letech rozšířený nešvar naší televizní dramatické tvorby, totiž v zájmu ideje potlačení umělecké složky do role pouhé kolorované ilustrace. Mám za to, že z příčin těžko pochopitelných autoři dramatizace v prvních dílech Zlé krve rezignovali na to, co je na Neffově pentalogii zajímavé a cenné (obraz rozpadu buržoazie ne nepodobný analýze Honoré de Balzac či Maxim Gorkij Vasse Železnovové, Podniku Artamonových aj.), a snažili se jít cestou nastupujících pozitivních sil — tj. předvedením růstu dělnické uvědomělosti, důrazem na přebírání historické iniciativy dělnickou třídou, proletariátem. Tím však opustili rámec základní koncepce předlohy a teprve v závěrečných částech se – ve prospěch výsledného dojmu ze seriálu — této koncepci alespoň částečně znovu podřídili. Proces s Omladinou sice rovněž překročil relativní proporce Neffova románu, ale jako typický konflikt pro postavení českých zemí v rakousko-uherské monarchii koncem 19. století víceméně oprávněně uzavřel seriál ani ne ve třetině původního textu Veselé vdovy. Už srovnání vypravěče Sňatky z rozumu s vypravěčem Zlé krve naznačilo určité zjednodušení poetiky směrem k popisnosti. V seriálu jako celku (rozuměj celku Zlé krve) pak tendence k neadekvátní expresivitě některých hereckých projevů tuto povrchnost leckdy ještě zdůraznila. Rozpaky vzbuzující scéna, kdy se Marie Nedobylová od advokáta Helebranta dovídá skutečný stav svého majetku, zbytečně hystericky přeexponovaná; setkání Laury Helebrantové a Růženy Vaculíkové a jejich synků Jaroslavů; ilustrace stávky Nedobylových zaměstnanců marným úsilím rodinných příslušníků o nejnutnější údržbu ve stájích; všechny ty rozpravy, během nichž si dělníci pro dnešního diváka nepřijatelně naivně vysvětlují, proč musí bojovat proti pánům atd. atd. Zdůrazňuji, že řada takových scén buď v Vladimír Neff próze není, nebo je ztvárněna v jiném duchu i vyznění. Připočteme-li k tomu dějovou retardaci v detailech, způsobenou vysloveně nedodržením řemeslných zásad (dialogy počínající otevíráním dveří a zavíráním dveří zase končící, nepříliš šťastné putování kamery po interiérech aj.), měl seriál Zlá krev — podtrženo a sečteno — řadu nedostatků, které by nemělo smysl obcházet. Bylo by však nevděkem nevšimnout si hodnot, které naopak přinesl. Patří sem tragická postava Míši Borna (Otomar Krejča), která ukázala, kam vede egoismus celé té honosné vlastenčící společnosti, patří sem kreace velkohubého buršáka a vypočítavého policajta Kiesela (Luděk Munzar) i pomatený udavač Mrva, tentokrát trefně obsazený Jiří Císler. Podrobně pojatý proces s Omladinou pak na rozdíl od Nedobylova soudu považuji za zdařilý poučný exkurs do historie (kdopak z nás by před zhlédnutím posledních dvou dílů dovedl vysvětlit, co to vlastně Omladina byla! – a že tenkrát pohnula společenským vědomím). Čím uzavřít hodnocení? Domnívám se, že pokus „nastavit“ před mnoha lety uskutečněný počin příliš nevyšel; takové pokusy vycházejí zpravidla jen výjimečně, i když je asi nutné se o tom čas od času přesvědčovat na vlastní kůži. Nabízí se ovšem ještě jedno, závažnější zobecnění pro televizní dramatiku vůbec. Zjednodušení umělecké výpovědi (zvláště je-li spojeno s menší tvůrčí pokorou a se zkreslováním) tvorbě televizních inscenací neprospívá a zdůraznění obsahu na úkor vyjadřovacích prostředků může ve své podstatě ústit až v podceňování diváků. Vím, že neříkám nic nového, ale využívám k tomu této příležitosti proto, že na téma výchovy vyspělého vnímatele umělecké tvorby v socialistické společnosti bylo popsáno už mnoho papíru. Skutečný pokrok v kvalitě percepce však může přinášet jen kvalitnější tvorba. Nu a ta je přece konkrétní. U každého díla kritika tedy nejen může, ale musí činit alespoň pokusy odhadnout posun vpřed, míru novátorství. Nebo opak. PAVELKA, Zdenko. [i]Neffova sága napodruhé aneb poznámky k úskalí televizní dramatizace.[/i] Scéna. 1987, roč. 12, č. 6, s. 5. [upraveno]