Generálové ve válce

Stalingrad: V polovině roku 1942, rok po úspěšném bleskovém úderu na Sovětský svaz, se Hitlerovi stále nepodařilo dosáhnout svých strategických cílů. Nepadlo hlavní město Moskva, německá vojska nedosáhla Uralu a Leningrad stále odolává německému obklíčení. Hitler obrací svou pozornost na jih, ke Kavkazu a k ruským naftovým polím, vědom si toho, že Říši a jejím spojencům se benzínu nedostává a pro Sovětský svaz bude přerušení dodávek znamenat katastrofu. Plánováním a vedením rozsáhlé operace, jejímž počátkem má být dobytí města Stalingrad, jež otevře cestu dále na východ, je pověřen brilantní stratég a plánovač generál Friedrich Paulus, autor plánů na invazi do Ruska, který však nevelel vojskům na frontě. Proti němu stojí Vasilij I. Čujkov, typický ruský polní velitel, který je zvyklý řídit vojska přímo z bitevního pole. ...Souboj dvou vojevůdců začíná... Zatímco Paulusovi plány spočívají ve velké vojenské operaci obrněných jednotek na širých ruských stepích, Čujkov si je vědom, že v takovém boji jsou jeho jednotky mnohem slabší a snaží se nepříteli vnutit boj zblízka v ulicích a továrnách Stalingradu. Paulusovi se sice s tanky a další těžkou technikou do města nechce, ale pro Hitlera je dobytí a zničení "Perly stepi" nebo také "Stalinova města" neodolatelným lákadlem a nařídí Stalingrad obsadit. Tato strategická chyba se promění v obrovskou vojenskou katastrofu. Přijde zima, Stalingrad stále odolává a v jeho sutinách hynou denně tisíce vojáků obou stran. Německá vojska jsou obklíčena, jejich zásobovací linie zcela přerušeny a Luftwaffe, jejíž velitel Goering slíbil, že vojska ze vzduchu zásobí municí, výstrojí i potravinami, stihne dodat maximálně třetinu potřebných zásob. Když pak Rudá armáda obsadí většinu letišť kolem Stalingradu, sníží se dodávky na desetinu potřebného množství. Ale Hitler stále odmítá, aby se jeho jednotky ve stalingradském kotli vzdaly. Generála Pauluse povyšuje na polního maršála, domnívaje se, že jej donutí se nikdy nevzdat a bojovat do posledního muže. Den poté co je mu povýšení doručeno, v první únorový den, se maršál Paulus se zbytkem svých jednotek vzdává. Do zajetí padne přes 90 000 vojáků z Německa, Maďarska, Rumunska, Itálie a Chorvatska a domů se jich teprve deset let po válce vrátí necelých 5 000. Celkové ztráty jsou 850 tisíc na straně Osy, 1 150 tisíc na straně sovětské. Ale Sovětský svaz zvítězil, Stalinovo město nepadlo do rukouNěmců a německá vojska se k ropným polím kolem Kaspického moře nikdy nedostala... Singapur: Prosinec 1941. Po částečně úspěšném útoku na americkou námořní základnu v Pearl Harboru se japonská válečná mašinérie dává do pohybu s cílem obsadit území patřící dosud mimo jiné Spojeným státům, Spojenému království, Holandsku a Austrálii. Japonci chtějí jednak rozšířit zónu svého vlivu, jednak vytvořit kolem Japonska neprostupné nárazníkové pásmo, ale zejména zajistit si prakticky nevyčerpatelné zdroje surovin, kterých se japonskému průmyslu nedostává. Jednou z prvních japonských kořistí se má stát britská kolonie Malajsko-Malajský svaz a Singapur, hlavní město a nejdůležitější z takzvaných Úžinových osad (Straits Settlements). Proti sobě stanou na straně obránců generál Arthur E. Percival, nedávno povýšený na generálporučíka a na straně japonských vojsk generál Tomojuki Jamašita. Ani jeden z nich nepocházel z tradičních vojenských kruhů, odkud se rekrutovala většina důstojníků, tedy z prostředí nižší a střední aristokracie. Oba byli i svým založením poněkud excentriky, ale Percival byl zkušený velitel, který působil již za první světové války, zatímco u Jamašity se vlastně jednalo o premiéru v roli vysokého velícího důstojníka - před tím působil ve štábních a diplomatických funkcích. Ačkoliv britové měli některé významné předpoklady k tomu, aby japonce z Malajského poloostrova vyhnali, např. přesilu v počtu vojáků a dělostřelectva. Japoncům se podařilo za pomocí absolutní vzdušné převahy, s novátorským použitím lehkých tanků v džungli a jízdních kol k dopravě výzbroje a výstroje. Britsko- indická vojska porazit a dobýt i Singapur, který měl jako námořní a letecká základna velký význam jak pro ovládání celého Malajského poloostrova, tak námořních cest ze Suezu z Afriky do Asie. Percival nakonec prožil celou válku v japonském zajetí, nicméně byl jedním z důstojníků, kteří spolupodepisovali japonskou kapitulaci v roce 1945. Byl jedním z mála vysokých britských velitelů, kteří neobdrželi za své služby rytířský titul a po válce vykonával jen čestné funkce mimo britské ozbrojené síly, ze kterých byl penzionován v roce 1946. Dopadl však přesto o mnoho lépe, než jeho protivník generál Jamašita, který byl téhož roku popraven za válečné zločiny, jichž se jeho jednotky dopustily za války, mimo jiné i při dobývání Malajska.