Hodina pravdy

Rodinný zábavný pořad. Do soutěže se hlásí rodinné týmy (v britské verzi třeba i skupina kamarádek), s jejichž přáními se na začátku seznámíme (kupř. maminka by chtěla malé auto, tatínek motorku, syn kytaru a dcera kolo...). V této soutěži mají naději, že se jejich tužby splní. Televize je navštíví a zadá úkol (např. strhnout ubrus z prostřeného stolu, aniž by cokoli spadlo na zem, zapamatovat si Ludolfovo číslo na sto míst za desetinnou čárkou apod., tedy úkoly dovednostní i vědomostní a jiné; v některých případech provedení úkolu názorně předvede přivolaný odborník). Je s podivem, jak se pak stává plnění takovéhoto "nezáživného" úkolu napínavé. Úkol má splnit ale pouze jeden zástupce rodinného týmu, tedy logicky většinou někdo z rodičů, ostatní jsou mu podporou, pomáhají mu úkol zvládnout např. při tréninku. Rodina má na přípravu týden a dostane domů vše, co ke splnění úkolu pozřebuje. Televize natáčí, jak probíhá trénink. Tato fáze je dokonce stylizována a "dramaturgována", tzn. že průběh není ponechán náhodě, naopak se vymýšlejí způsoby a situace, které by pak sestřih z tréninku posílily a zdramatizovaly. To neznamená, že by televize nějak ovlivňovala výsledek, ale např. pomáhá režijními prostředky domácí atmosféře kolem neúspěšného, nebo dokonce úspěšného pokusu. Domácí úspěšný pokus je pro pořad velmi důležitý, jednak ukazuje vývoj během týdenního tréninku, ale také skutečnost, že úkol je splnitelný. Sestřih však vidíme až se rodina dostaví do vlastní show v televizním studiu, zasedne v křeslech na scéně a spolu s diváky v sále i u obrazovek zhlédne sekvenci o týdenním nácviku. Posléze se na scéně otevře tajemný prostor a v něm jsou naaranžovány ceny - to, co si rodina přála. Následuje, samozřejmě v nervy drásající atmosféře, patřičně vygradovaný pokus o splnění úkolu.