X - Factor

Je mrazivé ráno 4. ledna 2008, na odjezd do dobříšského zámku tu stojí a čeká dobře 120 lidí, jsme zmrzlí, potloukáme se tu už navíc dobrou půlhodinu, jako "bezprizorní sirotci :o)", i když už jsme měli být v teple autobusu od 8 hodiny. Zmrzlí ještě víc však musí být dva černoši – s nudlemi u nosů, nebo další exotický člověk, později, jak jsem zjistila národností arabské, další adepti jsou tu z Běloruska,Ukrajiny, mladý muž původem indián z jižní Ameriky, národnost chorvatská a italská, máme tu i dvě Slovenky. Schází se tu podnikatelé, sekretářky, studenti, obchodníci, i dva nezaměstnaní, prostě různorodá společnost. Po příjezdu na zámek zjistíme, že se další účastníci dopravili po vlastní ose. Zámek je to překrásný ( nedivím se, že tu byla Adina Mandlová, která zde ztrávila poslední měsíce svého života spokojená), přichází světlonoši ve středověkých kostýmech, a z balkonu k nám promlouvá Gábina Osvaldová, vítá nás a slibuje „galeje“ :o) Znovu focení, nová čísla. Prostory pro soutěžící jsou krásné místnosti ozdobené štukami. Celou dobu se bavím u stolu s „děckama“ jsou mladí, nejstarší má maximálně 28 let, je s nimi legrace, jsou také ochotni poslouchat i mé názory a jsem s nimi ráda. První den se vleče právě tak jako předchozí castingy. Je tu ovšem výborná inovace – chodí se po čtyřech, stojíme vedle sebe – každý zazpívá povinnou skladbu Zrcadlo a svou soutěžní. Mikroporty, stupínek, a ukaž se …. Poradcem Gábiny se stal bývalý člen Lucie hudebník a skladatel Michal Dvořák. Počítala jsem s neúspěchem a jízdenka do Brna byla v mé peněžence. Překvapení se koná – postupuji do dalšího rozřaďovacího „semifinálového“ kola. Fasujeme CD, někteří, co nemají sebou, dostávají zapůjčený disckman, texty skladeb, vyber si a nauč se, máš na to celou noc. Je večer, a odjíždíme na noc do 35 km vzdáleného motelu, konečně se navečeříme, ubytujeme. Na pokoj mě přibraly Blažena a Jarka. Jsou fajn. Blažena Doležalová je podnikatelka, vlastní kosmetický a kadeřnický salon, oproti tomu Jarka Hrunková se zpěvem živí, a v té době jezdí se Staropražským kabaretem. Po celou noc, i když jsme už v pyžamech a téměř s „natáčkami na hlavě“ tedy bez makeupu k nám se sveřepou pravidelností vtrhá kamera, osvětlovač a komentátorka. Člověka až tolik pozorností štve. Pokud mají tolik natočeného materiálu i z ostatních pokojů, vydá to na 4 dokumetární filmy. To se pak něco uč. Den druhý 5.1. v 6,00 ráno mě kamera zastihne při čištění zubů a jsem už hodně nepříjemná, mám pomalu strach že na mě za chvilku kamera jukne třeba ze záchodové mísy. Je nás už opravdu málo, jen něco okolo 40 lidí. Seznamuji se i s ostatními, které jsem předešlý den míjela, a nejvíce nad všemi ční Jirka Zonyga ( se kterým jsem pak cestovala autobusem do Brna) a hubeňoučký čahoun Ondra Ruml, všímám si bloňďaté Martiny Pártlové, líbí se mi pohledná a dle mého názoru sympatická herečka Olga Lounová (hrála také mj. v Ošklivce Katce). Už podle chování lidí ze štábů si člověk může vytvořit jakousi představu o tom, koho považují za favority (vědí to z porad). Ze všech nabídnutých skladeb jsem vybrala Ameriku od Lucie. Znám ji alespoň trochu a nemusela jsem se pachtit s anglickými texty jiných nabídnutých skladeb. Doprovod je tentokrát klavír a v nádherném sále zní křídlo parádně – jen se sem tak trochu nehodí „ta“ hudba. Představuji si spíše skladby Beethovena, Bacha, či Vejvanovského a trochu mi to připadá jako svatokrádež. Tentokrát už každý sám za sebe, a když příjdu na řadu zpívám, první sloka, druhá, refrén a …….okno, improvizuji a provinile se šklebím. Gábina se směje také a všem je jasné, že mi vypadl text. Vlastně jsem nečekala ani to, že vůbec budu na Dobříši i druhý den – a tak s úsměvem poslouchám Gábinin verdikt - my víme, že Vy víte, že umíte zpívat, ale nebudete se na mě zlobit, když nepostoupíte? Nezlobím se, jdu totiž za dva měsíce na operaci s kolenem odpovídám, tak bych stejně dál nemohla…poděkuji a odcházím, jen si trochu popletu dveře, a končím v krbu. :o) Gábina ještě vtipně podotkne, abych jim neodletěla komínem - směju se také. Opět Leoš Mareš – usmívám se, jsem uvolněná, všechno ze mě spadlo. On mi gratuluje v domnění, že jsem postoupila, přesvědčuji ho, že ne, ale že mi to fakt, ale fakt nevadí. Někteří ze štábu to nechápou – čekají slzy, smutek, prostě emoce, nikoliv úsměv. No jasně televize Nova. Ze zámku odcházíme středem, už je zase tma, kamery nás natáčejí, poslední zamávání a autobus frčí ku Praze. Do dalšího kola přeju Zonygovi a Rumlovi – kluci, „Zlomte vaz“!!! MartaH.claraB