Hříšní lidé města pražského

Hříšní lidé města pražského Námětem původně pětidílného černobílého seriálu Československé televize z roku 1968 Hříšní lidé města pražského byly povídky z prvního dílu (Panoptikum starých kriminálních příběhů) kriminalistické retrotrilogie Jiřího Marka. – Nezůstalo však jen při nich, již v následujícím roce 1969 bylo podle předloh z prvního i druhého (Panoptikum hříšných lidí) dílu literární předlohy přitočeno dalších osm dílů, a tato „klasická“ třináctka bývá nyní již vnímána i uváděna coby ucelený seriál sestávající z třinácti dílů: 1. Přísaha (43’), 2. Malý a velký vrah (44’), 3. Lady Macbeth z Vinohrad (40’),4. Otisky prstů (38’), 5. Černé rukavice (41’), 6. Případ lichého střevíce (41’), 7. Lodní uzel (44’), 8. Telegram z Neapole (53’), 9. Turecké náušnice (41’), 10. Kaprova smrt (56’), 11. Hra (52’), 12. Špion přijede v sedm (40’) a 13. Svědomí (50’). „PŘÍSAHA se odjakživa těší úctě, takže není důvodu, aby se k ní policie chovala přezíravě, pokud se ovšem nepřesvědčí, že je všechno docela jinak.“ První díl začíná podezřelým smradem. A protože jsme v kriminálce, za smradem pravděpodobně bude mrtvola. – A ejhle: je! A kdyby mrtvoly jen jedna, ony jsou hned dvě: Adolfa Zemana a jeho psa. Okolnosti nasvědčují tomu, že byla spáchána vražda, pečlivě ustlaná postel ukazuje na ženskou ruku. Inspektora Mrázka přivede pátrání na stopu Anežky Vlkové, která měla s panem Zemanem techtle-mechtle. Jenže v pražské galérce dobře známá Vlková, která přísahá na smrt své dcery, která leží na posteli s tuberkulózou, že ona Zemana nezavraždila. Pánové ze Čtyřky ovšem nejsou dnešní, a když detektivy tak úplně nepřesvědčí, raději před zatčením prchne. Samozřejmě, že detektivové nakonec vražedkyni dopadnou, ba dozvědí se i, jak to bylo s tou přísahou: inu, proč by Vlková nemohla přísahat na smrt své nemocné dcery, co leží se souchotinami támhle na posteli, když dcera neležela na posteli, ale na kanapi… „MALÝ A VELKÝ VRAH jsou důkazem, že protivy se opravdu přitahují, a že policie se může octnout ve svízelné situaci, když hledá pachatele podle jeho tváře.“ Ve svém krámku je objeven zavražděný zlatník, a rada Vacátko moudře soudí, že je to „případ, kterej se moc špatně dělá, protože je málo podezřelejch okolností, o něž by se člověk mohl opřít.“ Pánové z mordparty ale mají kliku, protože nedaleko je soudní budova, a v mladý soudní auskultant, který se občas trochu poflakuje, trochu lelkuje a trochu čučí z okna, takže viděl, kterak z krámku vybíhají dva muži: malý a velký – ale ten malý je hodně malý, a ten velký zas hodně velký. Pak už se policii přihlásí i taxikář, který takové dva vezl do Berouna. Inspektorům Brůžkovi a Mrázkovi je okamžitě jasné, kdo ti dva byli: Valínek a Božek, pro svůj asiatský kukuč řečený Čum-sem. Zbývá ovšem nelehký úkol je dopadnout a usvědčit. Jenže radu Vacátkovi to pálí, detektivové akční, a navzdory tomu, že se do případu maličko zamotá filipínský daviscupový tým, jsou pachatelé zatčeni - pouhých jedenáct hodin od ohlášení vraždy. „LADY MACBETH Z VINOHRAD není napsána podle pana Shakespeara, ale podle skutečnosti. Autora omlouvá pouze to, že i pan Shakespeare psal své hry podle skutečnosti.“ Jaro je v rozpuku, všechno chce žít, ale na jedné z pražských ulic se stižen náhlou nevolností zhroutí muž středních let. Laborant v nemocnici laborant ovšem zjistí, že to nebylo jarem, ale že v těle pacienta se nachází olovo. Žádná mozková mrtvice, dlouhodobá otrava. A navíc to není jen tak ledaskdo, ale sám velký sekční šéf z ministerstva! - Ale protože se při otravě olovem vždy jedná o dlouhodobější záležitost, vede inspektora Brůžka vyšetřování případu do soukromí, a záhy odhalí, že manželka postiženého paní Ulrychová má poměr s účetním Josefem Soumarem... (Tato epizoda získala hlavní cenu v kategorii dramatických pořadů na MTF Zlatá Praha.) „OTISKY PRSTŮ jsou důkazem pro soud a podle otisků prstů bývají lidé odsuzováni do žaláře i na šibenici. Pošetile si počíná, kdo sobě umane otřásti vědou, zvanou daktyloskopie.“ Při obhlídce místa činu v Liberecké firmě továrníka Jeschkeho, kde byla „udělaná kasa,“ najde pečlivý strážmistr otisk prstu na skle. Pachatel by mohl být identifikován. – Kdyby ovšem známý kasař Fanouš Pecháček tou dobou neseděl už šest let Na Borech. – Je tedy daktyloskopie skutečně důvěryhodnou metodou? Nemohou přeceněn existovat dva lidé se stejnými otisky prstů...? „ČERNÉ RUKAVICE mohou být znakem elegance, někdy však spíše znamením smutku, ba i předzvěstí osudu černočerného.“ V řídkém lese blízko řeky byla nalezena mrtvá dívka. Měla rozhozené ruce, jako by chtěla někoho obejmout, a její tvář byla spíše udivená než rozhořčená. Nebohá švadlenka nebyla ani znásilněna, ani okradena a vyšetřování kromě několika domněnek nezjistilo téměř nic. Zakrátko je objevena nedaleko další oběť: houbaře. Smutný příběh má tentokrát naprosto vyústění netypické… Připomeňme si však, že se zde poprvé objevil Vladimír Menšík v roličce četnického velitele, na níž pak navázal ve filmu Partie krásného dragouna. “PŘÍPAD LICHÉHO STŘEVÍCE pojednává netoliko o nedostatečném obutí, leč též o tom, že náhoda je podle klasiků jev záhadný, leč pro policii může být i užitečný, takže nedobře dělá, kdo ji podceňuje.“ Před vchodem do soukromého sanatoria zastavil jednou zrána automobil. Řidič předal k lékařskému ošetření mladou dámu, a než se personál vzpamatoval, beze stopy zmizel. Prohlídka vyvolala zděšení - žena už nebyla pacientkou, ale mrtvolou. A protože mrtvolou předávkovanou kokainem má tentokrát před sebou pan rada Vacátko s partou ze čtyřky pravděpodobně případ zlaté mládeže z „lepší společnosti.“ “LODNÍ UZEL je docela dobrá věc, pokud jej splétáme na provaze k tomu určenému. Jakmile se začne podobat oprátce, je s tím, kdo jej váže, tuze zle.“ Problémy s dětmi se nevyhýbají ani policejním úředníkům. Pan Bouše dostal obsílku s upozorněním, že jeho syn nevalně prospívá v jazyce latinském a prohlídka pokoje nezdárného potomka odhalila příčinu - tábornickou příručku mezi učebnicemi. Ale všechno se může hodit, a záliba mladého Boušeho dokonce i při vyšetřování vraždy... „TELEGRAM Z NEAPOLE přinesl do Prahy završení příběhu o tom, že pro čtyřicet haléřů a jedno malé zemětřesení se může někdo dostat na dlouhá léta za mříže.“ Ti nejmazanější podvodníci a defraudanti nikdy zbytečně nespěchají. Po dlouhou dobu, někdy celé roky budují pověst seriózních, poctivých lidí, aby v nejpříhodnějším okamžiku zneužili důvěry svých obětí a poté elegantně zmizeli s nezanedbatelnou sumičkou v kapse. Jenže, jak říkává rada Vacátko, přísloví, že kdo šetří, má za tři, nemusí přinášet jenom zisk. A tak nakonec skončil zcela nečekaně příběh, který začal téměř anekdoticky: jak se tak na schodech potkali pan Stein od firmy Fuchs a pan Kavan od firmy Riemer. „TURECKÉ NÁUŠNICE bývají obvykle v páru, protože lidské hlavy se zhusta vyznačují i dvěma ušima. Ale hlava paní Wintrové má náušnici jen jednu, a k ní cosi ještě něco nezvyklejšího: průstřel.“ Téměř nepsaným pravidlem bývá, že ty zdánlivě nejsložitější kriminalistické případy mají nakonec jednoduché až banální řešení. Také okolnosti smrti paní Winterové se na začátku vymykaly běžné policejní praxi, a situaci navíc zkomplikovala balistická expertiza. Při vyšetřování se pak začínají objevovat mnohé další zajímavé okolnosti a indicie, a s nimi plejáda zajímavých figur, od tajemného Turka, až po boxerského šampióna, o trpaslíkovi nemluvě. – Příběh o Slunečních lázních je také jediným, který v původním seriálu Hříšní lidé města pražského reprezentuje druhý díl Markovy povídkové trilogie. „KAPROVA SMRT“ může zdánlivě navozovat atmosféru vánoční. Jenomže když o Vánocích taháme kapra z vany, namlouvajíce mu, že s ním máme mírové úmysly, načež jej klepneme do zátylku, obvykle jej nestrkáme do skříně a nevozíme po Praze.“ Při řešení sporů nejlepším rádcem alkohol. Jinak by také po zbytečné hádce tří nezaměstnaných kamarádů nezůstal jeden z nich ležet bezvládně na zemi. Ti zbývající kumpáni zdánlivě vystřízliví a začnou přemýšlet, jak ze zapeklité situace ven. Usoudí, že nejdůležitější bude zbavit se mrtvoly... „HRA je hra, a tudíž zábava. Chytrý penzista ovšem může ve hře najít i smysl života – včetně pachatele.“ Novopečený detektivní penzista Mrázek si původně případ násilné smrti osamělé ženy z venkovského domku vlastně vybral jen pro ukrácení dlouhé chvíle. Zajel si na místo činu, pohovořil se sousedy a k velkému překvapení získal nová svědectví. Jeden nevyřešený případ, který bývá noční můrou kriminalistů, se podařilo inspektorovi na penzi nakonec přece jen dokončit. „ŠPION PŘIJEDE V SEDM, a protože je špion povolání starobylé a jaksi věčné, je věčný i boj proti němu. A není divu, že úspěšné jsou tak starobylé prostředky, jaké používá pan rada Vacátko.“ K nejutajovanějším dokumentům armád celého světa patří mobilizační plány. Když se pak několik složek přísně tajných spisů najde v nenápadné aktovce, ukradené z odbavovací kanceláře kbelského letiště, znamená to velké zděšení ministerských úředníků a obrovský poplach v tajných službách. Naštěstí je ke spolupráci přizván i policejní rada Vacátko… „SVĚDOMÍ pomáhá člověku zbavit vlastní duši hrozné tíhy a vydechnou s ulehčením i tehdy, kdyby to mělo být za mřížemi.“ Závěrečný případ série se idylizujícímu pohledu seriálu poněkud vymyká. Cynismus, s jakým byla spáchána loupežná vražda, je šokující. A přesto je tento příběh, o tom, co skrývaly staré necky, napsán a natočen podle skutečné události (z roku 1928). A smutný je nejen proto, že je o lidské hamižnosti a nedobrotě, ale i proto, že je příběhem zdánlivě posledním. V detektývně změnily svůj osud díky pánům Boušemu, Mrázkovi a Brůžkovi nejen řady lotrů a lotříků, ale i bedničky taliánů a tvarůžků, na pověstné židli v pracovně rady Vacátka se vystřídaly desítky delikventů a v jeho zubech řádka viržinek, ale ani v posledním dílu seriálu to nebylo naposled. Podle dalších povídek z druhého dílu Markovy trilogie pak v letech 1970-1971 na tento seriál navázal Jiří Sequens čtyřmi již barevnými filmy (Partie krásného dragouna, Vražda v hotelu Excelsior, Smrt černého krále, Pěnička a Paraplíčko) a ještě v roce 1972 televizním filmem (svým způsobem vlastně postscriptovým čtrnáctým dílem seriálu) Štědrý večer pana rady Vacátka, kde se nejen s touto řadou příběhů, ale i s prací v televizi rozloučil Jaroslav Marvan. – Linie tím sice byla přerušena, nikoli však ukončena, navázal na ni Antonín Moskalyk, když v roce 1978 natočil podle povídek z třetího dílu Markovy trilogie (Panoptikum města pražského) a zbývajících z druhého dílu (Panoptikum hříšných lidí) volně navazující seriál Panoptikum města pražského a na Vacátkovo místo přichází policejní rada Korejs. – To už je ale, jak říká kolega Rudyard, jiná pohádka… S použitím citací autora námětu Jiřího Marka.