Stíny nad jezerem

Vejděte dovnitř, drátěnou bránou s nápisem Paradise. Pomalu vcházejte do studených vln jezera, naplněného až po okraj lidskou ubohostí, která se na South Island stala normou, a klesnete až na samotné dno poraněné duše malé holky. Je to zlé. Nechat svou vlastní minulost, aby vycenila zkažené zuby a pak se na břehu jezera podívat až na dno flašky. Bolestivě vystřízlivět a uvidět, že lidská slabost a špína je věčná, nedá se ničím smýt, snad jen krví smíchanou s právě prasklou plodovou vodou a fetem, vyrobeným v laboratoři ve sklepě. Jizvy na duši a zmar versus život. Až fantaskně nádherné hory Nového Zélandu a příběh, odehrávající se na březích toho nejkrásnějšího ze všech jezer, do jakého jsem kdy zvracel svůj strach z minulosti, z věcí příštích, z celého toho dychtivého, poživačného, ale i zasraného, až k neunesení těžkého života. Jezero uprostřed drsných skalisek a pustých plání, které jsou tak lhostejné k lidským slabostem, úchylkám i ke skutečnému zlu, znásilněná Robin uprostřed sama sebe, cynická glosátorka GJ uprostřed (ne)konečného vesmíru. Já uprostřed ledových vln jezera, kde dochází velmi rychle k podchlazení těla a ochrnutí divácké mysli. Žádná tajemná krimi, jen meditativní depresárna bez rozhřešení, se spoustou nevyřčeného. Temný a neuvěřitelně hnusný seriál. Až na dřeň. Vážená Jane Campion, bylo mi ctí.