Renée Devillers

Francouzská herečka Renée Devillers nehrála ve filmu nijak často, přesto svým uměním obohatila třicet snímků v rozpětí čtyřiceti let. Narodila se v Paříži jako Renée Blanche Deteix, s divadlem začínala krátce po první světové válce v Théâtre de l’Odéon, hned ve svých začátcích se objevila i před filmovou kamerou (L’AFFAIRE DU TRAIN 24, 1921), v divadle se brzy dostala k lidověji zaměřenému bulvárnímu repertoáru. Velkým úspěchem pro ni byla opereta Yes! uvedená v roce 1928 v Théâtre des Capucines a zdálo se, že Renée Devillers má před sebou slibnou kariéru operetní a muzikálové zpěvačky. Ona se ale vrátila k činoherectví a ve třicátých letech působila postupně v několika pařížských divadlech. Po příchodu zvuku se znovu příležitostně začala objevovat ve filmu, velké i podružné role dostávala ve snímcích kolísavých kvalit. Velké příležitosti jí přinesl příběh lásky slavného pařížského lékaře a venkovské dívky VÝZVA ŽIVOTA (L’appel de la vie, 1936) nebo drama Abela Gance ŽALUJI (J’accuse, 1937). Mezitím se Renée Devillers provdala, jejím manželem se v roce 1935 stal Jean-Conrad Hottinger (1907-1993) ze známé švýcarské bankéřské rodiny. Měli spolu tři děti, syny Françoise a Jeana a dceru Barbaru. Také starost o rodinu se projevila v omezených uměleckých aktivitách Renée Devillers na přelomu 30. a 40. let, kdy prakticky přestala hrát divadlo. Jednu z hlavních rolí Gabrielle Fromentové hrála v alegorickém příběhu o nepřátelství Francouzů a Němců VĚČNÝ NEPŘÍTEL (Untel pere et fils, 1940), který byl však ve Francii uveden až po druhé světové válce. Manželskou dvojici s Charlesem Vanelem vytvořila v zajímavé adaptaci nadčasové divadelní hry BYZNYS JE BYZNYS (Les affaires sont les affaires, 1942). Po válce se vrátila k divadlu a znovu hrála zajímavé role i ve filmu. V manželském páru se slavným Louisem Jouvetem se objevila v Decoinově dramatu MILENCI JSOU SAMI NA SVĚTĚ (Les amoureux sont seul au monde, 1948), v roli vévodkyně de Dino byla milenkou titulního hrdiny, slavného diplomata Talleyranda (Sacha Guitry), ve filmu KULHAVÝ ĎÁBEL (Le diable boiteux, 1948). Historický kostým na sebe oblékla i v dalších filmech (CARTOUCHE, KRÁL PAŘÍŽE – Cartouche, le roi de Paris, 1950; KDYBY MI VERSAILLES VYPRÁVĚLY – Si Versailles m’etait conté, 1953). Kromě toho točila dvakrát i s populárním komikem Fernandelem, zmínit se sluší i dobově velmi úspěšné drama z lékařského prostředí ŠÉF (Un grand patron, 1951), v němž byla manželkou Pierra Fresnaye. Dvakrát si vyzkoušela i úlohu matek představených v klášteře, později se přehrála do rolí matek hlavních hrdinů. Takovou postavou nakonec svou filmografii uzavřela dramatem DVĚ LÁSKY FILIPA MARCENATA (Climats, 1962), kde byl jejím synem J. P. Marielle. V závěru své umělecké dráhy vkročila Renée Devillers i na nejslavnější francouzskou divadelní scénu Comédie Française, kde působila v letech 1961-1966. Hrála tu například v inscenacích Dialogy karmelitek (1961) nebo paní Raskolnikovou v Dostojevského Zločinu a trestu (1963). Od konce šedesátých let žila Renée Devillers v soukromí; zemřela ve starobylém městě Lagny-sur-Marne poblíž Paříže 5. srpna 2000 ve věku 97 let.