Mila Parély

Francouzská herečka a kdysi dávno také manželka Jeana Maraise, Mila Parély, žije již téměř šedesát let v soukromí, přesto v mládí stihla natočit bezmála padesát filmů, díky nimž dodnes zůstává ikonou francouzské kinematografie. Pochází z původně polské rodiny a narodila se jako Olga Colette Peszynski v Paříži koncem první světové války. Původně chtěla studovat medicínu, ale její skutečnou touhou bylo stát se herečkou. Díky rodinnému příteli se tak již v necelých patnácti letech dostala do filmových ateliérů a v roce 1932 se objevila v krátkém filmu VIVE LE SPORT (1932), který se ale nedochoval. První práce Mily Parély na celovečerním filmu je spojená s Karlem Lamačem, který počátkem 30. let působil ve Francii. V menší roli se Parély objevila v Lamačově komedii BABY (1932) s Anny Ondrákovou v hlavní roli. Souběžně začala hrát i divadlo, z jejích dalších filmových rolí stojí za zmínku nevelká kreace písařky v umělecky hodnotném filmu LILIOM (1934) významného německého režiséra Fritze Langa. Přestože se její kariéra začala slibně rozvíjet, v roce 1935 Mila Parély překvapila své okolí, když sama sobě sebekriticky přiznala, že se ještě necítí být dobrou herečkou a na půl roku odcestovala do USA, kde si doplnila herecké vzdělání. Vystupovala také na Broadwayi, ale nabídky z Hollywoodu odmítla. Po návratu do Francie znovu začala aktivně pracovat pro film, zvláště na přelomu třicátých a čtyřicátých let točila několikrát ročně. Nikdy nehrála hlavní roli (na ty si musela počkat až po válce), ale i svými středně velkými postavami si získala značnou popularitu, která ji provázela až do počátku padesátých let. Hrála ve filmech různých žánrů, nevyhnula se účasti v průměrných komediích a melodramatech, ale objevila se i v několika významných uměleckých počinech té doby. V Guitryho historické fresce HISTORKY ELYSEJSKÝCH POLÍ (Remontons les Champs-Elysées, 1938) hrála dceru slavného revolucionáře Marata, v režii Juliena Duviviera dostala menší příležitost v hororově laděném filmu VOZKA SMRTI (La charette fantome, 1939). Naopak větší hereckou kreaci předvedla v Renoirově filmu PRAVIDLA HRY (Regle du jeu, 1939). Film BYLO DVANÁCT ŽEN (Elles étaient douze femmes, 1940) nemá sice nijak vysoké umělecké kvality, ale vyniká unikátním setkáním všech velkých ženských hvězd té doby. Při práci na filmu POSTEL S NEBESY (Le lit a colonnes, 1942) se setkala s Jeanem Maraisem. Prožili spolu intenzívní soukromý vztah korunovaný sňatkem (1942). Dnes je již obecně známo, že Jean Marais byl homosexuál, v té době se ale o tom vůbec nemluvilo, a přes intimní vztah s Jeanem Cocteau se s Milou Parély oženil. Z mnoha důvodů však jejich manželství nemělo šanci na dlouhé trvání a již v roce 1944 se rozvedli. Mila Parély teprve nedávno přiznala, že až do své smrti jí Jean Marais galantně připomněl každé výročí jejich svatby červenou růží. I když se rozvedli, později se znovu pracovně setkali při natáčení jednoho z nejhodnotnějších titulů francouzské kinematografie KRÁSKA A ZVÍŘE (La Belle et la Béte, 1946). Po válce ostatně měla Mila Parély celkově štěstí na velké role v kvalitních filmech. Hrála například hlavní ženský part v adaptaci Tolstého literární předlohy OTEC SERGEJ (Le pére Serge, 1945), značný dobový úspěch zaznamenal i dobrodružný historický film TEMNÝ RYTÍŘ (Le cavalier noir, 1945). Dalším tehdejším triumfem v kinech bylo melodrama OSUDY (Destins, 1945), jehož úspěch byl založen především na hlavní postavě slavného zpěváka Tina Rossiho. Dalším hereckým partnerem se pro ni stal Pierre Richard-Willm, s nímž hrála v historickém životopisném filmu SNY LÁSKY (Reves d'amour, 1947). Zajímavou postavou herečky, kterou jako hvězdu němé éry zničí nástup zvuku ve filmu, byla pověřena v dramatu HVĚZDA BEZ SVĚTLA (Étoile sans lumiere, 1946). V roce 1947 se Mila Parély podruhé provdala, jejím manželem se stal skotský automobilový závodník Tomas Matieson. S novým manželstvím souvisí také výrazné omezení práce Mily Parély pro film, i když stále točila. Hrála například v režijním debutu slavného André Hunebella MISE V TANGERU (Mission a Tanger, 1949). Naposledy se objevila v Ophülsově povídkovém filmu RADOVÁNKY (Le plaisir, 1952). V pětatřiceti letech a na vrcholu slávy se Mila Parély rozhodla zcela skoncovat s filmem. Důvodem bylo její soukromí – manžel Tomas se vážně zranil při autonehodě a byl zcela odkázán na pomoc druhých. Mila Parély se nadále chtěla věnovat jen jemu a nekompromisně ukončila všechny své umělecké závazky. Po krátkém pobytu v Británii a Portugalsku se pak manželé trvale usadili ve francouzském Vichy. Až po dlouhých letech přijala Mila Parély nabídku na účinkování ve filmu LETNÍ HRA (Comédie d'éte, 1989), příležitostně se objevila i v televizi. Po manželově úmrtí (1991) se angažuje ve veřejném dění ve Vichy, kde dodnes žije, a pomáhá zde organizovat kulturní život.