Josef Chvalina

Herec Josef Chvalina pocházel z Prahy, kde také prošel odbornou průpravou na Státní konzervatoři, kde v roce 1941 absolvoval studium herectví na dramatickém oddělení. Ještě jako konzervatorista stál také poprvé před filmovou kamerou a v bezejmenné roličce jednoho ze studentů se mihnul v moralizující veselohře STUDUJEME ZA ŠKOLOU (1939). Po dokončení konzervatoře získal první angažmá v Zemském divadle v Brně (1941-1942), následující sezónu pak strávil na jevišti Horáckého divadla (1942-1943), které tehdy namísto původního působiště v Jihlavě našlo nové zázemí v Třebíči. Ještě v době okupace se Josefu Chvalinovi podařilo vrátit do Prahy, kde začínal v Alhambře (1943-1945; tady se také seznámil se svou pozdější manželkou Lídou Vostrčilovou). Návrat do Prahy mu umožnil také nové příležitosti před filmovou kamerou, nicméně do konce okupace se objevil jen v jednom filmu (BLÁHOVÝ SEN, 1943). Po osvobození spolu s manželkou nastoupil do nově zřízeného Divadla 5. května (1945-1948), které však přes své levicové zaměření nedokázalo naplnit poválečné tendence divadelní dramaturgie a v roce 1948 bylo zrušeno. Nové angažmá pak Josef Chvalina našel v Realistickém divadle (1948-1949), pak následoval svou ženu do Divadla státního filmu (1949-1951, dnešní Karlínské divadlo), na delší dobu pak zakotvil v Divadle na Vinohradech (1951-1964). Menší i stěžejní role Josefa Chvaliny na jevišti se nesly především ve znamení záporných charakterů, které vedle své fyziognomie dotvářel poměrně jednoduchým hereckým projevem a především prací s hlasem. Spojení se scénou Divadla státního filmu přineslo Chvalinovi na přelomu 40. a 50. let řadu hereckých příležitostí také ve filmu, i když se vesměs jednalo o nevelké role. Připomenout si jej můžeme především jako písaře v nadčasové veselohře HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU (1948), jinak hrál vesměs v titulech dnes již právem zapomenutých. V šedesátých letech Josef Chvalina několikrát změnil své jevištní působiště – v roce 1964 odešel z Vinohrad do Divadla Na zábradlí, kde však působil jen jednu sezónu (1964-1965), následně několik let pohostinsky vystupoval v Semaforu, mezitím získal další stálé – i když opět jen krátké – angažmá v Divadle S. K. Neumanna (1967-1968), v roce 1969 se potom vrátil do Divadla Na zábradlí, kde pak setrval deset let (1969-1979). Šedesátá léta nabídla Josefu Chvalinovi také řadu dalších menších i větších možností uplatnění před kamerou. V první řadě stojí za zmínku participace na dvou výrazných dílech československé nové vlny (NIKDO SE NEBUDE SMÁT, 1965; SOUKROMÁ VICHŘICE, 1967), diváci si jej ale mohou dodnes připomínat také v často připomínaných kriminálkách té doby (POKLAD BYZANTSKÉHO KUPCE, 1966; ZNAMENÍ RAKA, 1967; NA KOLEJÍCH ČEKÁ VRAH, 1970), nevelké úlohy dostal také ve veseloherním žánru, například v černé komedii ŠEST ČERNÝCH DÍVEK ANEB PROČ ZMIZEL ZAJÍC (1969), kde ztvárnil nevelkou, ale pro děj podstatnou postavu docenta Zajíce. V průběhu dekády šedesátých let rozšířil Chvalina své působení také o práci před televizní kamerou a hrál v několika zdařilých inscenacích, častěji jej ale dodnes můžeme vídat v seriálech (TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, 1975). Z jeho posledních prací před filmovou kamerou se sluší připomenout postava učitele ve filmu KOPRETINY PRO ZÁMECKOU PANÍ (1981), definitivně naposledy se objevil jako profesor Matyáš v historické fresce PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (1983). Mezitím také naposledy změnil své divadelní angažmá a od roku 1979 do smrti hrál znovu ve Vinohradském divadle. Kromě všech výše uvedených aktivit si zaslouží zmínku také recitátorská činnost a práce v rozhlase, na DAMU vyučoval umělecký přednes. Josef Chvalina zemřel náhle 19. listopadu 1982 v Praze ve věku 62 let. Jeho manželkou byla již výše zmíněná herečka Lída Vostrčilová (1918-2003), která na rozdíl od něj neměla tolik příležitostí ve studiích, o to více se uplatnila v divadle.