Jindřich Narenta

Jindřich Narenta, vlastním jménem Nahrhaft, pocházel z pražské německé rodiny a jeho dokonalá znalost němčiny mu byla později velmi užitečná ve filmu. O divadlo měl zájem již v dětství a od té doby měl jasnou představu stát se hercem. Jeho rodiče tímto plánem naopak nadšeni nebyli a přiměli jej vystudovat obchodní akademii. V době okupace byl totálně nasazen, po válce pak nastoupil hereckou dráhu. Původně hrál v amatérském souboru Čin, později v Malostranské besedě, nakonec složil herecké zkoušky a v letech 1951-1957 byl angažován u zájezdového Vesnického divadla. Toto divadelní angažmá opustil po šesti letech, když začínal být značně vytížen závazky u filmu. Filmografie Jindřicha Narenty čítá přes osmdesát titulů ve filmu i televizi, režiséři v něm našli především vhodného představitele Němců. Na filmovém plátně mohli diváci Narentu poprvé vidět v roli německého strážného na mostě ve filmu NEPORAŽENÍ (1956) čerpajícím z událostí začátků protektorátu. Režisér Jiří Weiss pak dal Narentovi roli gestapáka ve filmu HRA O ŽIVOT (1956). Podobné úlohy se pak pro Narentu staly životním údělem, gestapáky v civilu nebo esesáky v uniformě, případně Němce obecně hrál v bezmála dvaceti filmech. Přestože jím hrané postavy měly pochopitelně veskrze negativní povahové rysy, Narenta se drobnými nuancemi snažil přesto dát každé z nich drobný náznak nejednoznačnosti. Podobný typ rolí si zopakoval v dalších Weissových filmech (ROMEO, JULIE A TMA, 1959; ZBABĚLEC, 1961), vynikl především jako generál SS Josef Knecht v Brynychově dramatu TRANSPORT Z RÁJE (1962), vidět jsme jej mohli také například ve filmu SPALOVAČ MRTVOL (1968). V televizním formátu si typově podobnou roli zahrál v kvalitním dramatu KAT NEPOČKÁ (1971), v roli nacisty na útěku se objevil také v jednom z prvních dílů seriálu TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1975). Kromě řadových nacistů si zahrál i jednoho z fašistických pohlavárů, Heinricha Himmlera, to ovšem nikoli u nás, ale v německém filmu DIE GEFRORERE BLITZE (Studené blesky, 1967). Při četnosti Narentových výstupů před filmovou kamerou je nasnadě, že nebyl pochopitelně odkázán jen na role Němců, i když těmi je především znám. Zcela odlišné od jeho stěžejních hereckých úkolů jsou poměrně časté role příslušníků SNB koncem padesátých let (například SMRT V SEDLE, 1958; KRÁL ŠUMAVY, 1959), objevil se také v několika vysoce uměleckých počinech jako VLČÍ JÁMA (1957), OBŽALOVANÝ (1964) nebo UCHO (1970). V řadě dalších filmů znovu zúročil svou znalost němčiny, v pozdější době například v komediích CO JE DOMA, TO SE POČÍTÁ, PÁNOVÉ (1980) nebo VRCHNÍ, PRCHNI (1981). V této době však již své působení omezoval, objevil se v několika televizních seriálech, naposledy hrál v televizním filmu KLAUNI A VLASTENCI (1991). Kromě filmu a televize se Narenta uplatnil také v rozhlase, stejně tak i v dabingu, v českých filmech nezřídka v němčině namluvil jiné herce.