Tamara Sjomina

Tamara Petrovna Semina se narodila 25.10. 1938 v Lgově v Kurské oblasti. Její otec byl voják, velitel tankové čety Petr Bochonov, který padl ve válce. Roku 1942 byla její matka spolu s dvěma malými dětmi evakuována, později se odstěhovali k prarodičům do Brjanska, kde Tamara začala chodit do školy. V roce 1946 se Tamařina matka provdala za Petra Semina, který sourozence Tamaru a Petra adoptoval a stal se jim milujícím otcem. Na jeho počest nosí Tamara celý život jeho jméno. Tamara se dobře učila, chtěla jít na vysokou školu. Ale musela pracovat. Tak začala navštěvovat školu pro pracující mládež. Učitelé ji měli velmi rádi, Tamara byla premiantkou. Milovala školu a své učitele. Literaturu ji učil Bulat Okudžava. Tamara byla přijata na Pedagogický institut v Kaluze, ale již delší dobu snila o něčem jiném. Rozhodla se, že se stane herečkou a tak odjela do Moskvy. V Moskvě ji potkal takřka zázračný zážitek. Aniž by znala město, nastoupila do trolejbusu a ten ji dovezl přímo před Státní institut kinematografie. Přihlášky ke studiu již nepřijímali, ale děkan herecké fakulty uprosil komisi, aby udělila Tamaře výjimku. Mezi svými spolužačkami působila jako ošklivé káčátko, ale to ji netrápilo. Chtěla hrát, zahrála si šestiletého chlapce sedícího v okně, nebo třeba třetí manželku. Již v prvním ročníku umělecké školy hrála v diplomových pracích mladých režisérů a kameramanů. Hrála ve výstřední komedii Andreje Sacharova „Muž přes palubu“. A v třetím ročníku debutovala v Azarovově VŠECHNO TEPRVE ZAČÍNÁ (1959). Všichni učitelé předpovídali, že se uplatní především jako komediální herečka, Tamara však dělala kariéru především v dramatických rolích. Pro tento žánr ji objevil Michail Švejcer, který ji obsadil do role Maslové v adaptaci románu Lva Tolstého VZKŘÍŠENÍ (1960). Za tuto roli byla vyhlášena v čtenářské anketě Sovětské obrazovky nejlepší herečkou. V roce 1962 obdržela Semina cenu za nejlepší ženský herecký výkon na XV. Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu. V roce 1963 si zahrála roli Aleksandry ve filmu DEN ŠTĚSTÍ režiséra Josifa Chejfice. V druhé polovině šedesátých let hodně točila, hrála ve filmech různých žánrů, kde prokazovala svůj univerzální talent. Vznikly tak filmy jako ČLOVĚK, KTERÉHO MILUJU (1966), LÁSKA SERAFIMA FROLOVA (1968), nebo JEDEN Z NÁS (1970). V šedesátých letech začala Semina také účinkovat na divadelních prknech, hrála v dramatech Ostrovského, Onišenka, Simonova a dalších. Obrovskou popularitu u diváků si Semina získala díky seriálu VĚČNÁ VÝZVA, který běžel od roku 1973 na sovětských obrazovkách. V roce 1978 se stala národní umělkyní SSSR. V osmdesátých letech dostávala méně příležitostí k filmování, tak se soustředila především na zájezdy. Posléze se díky svému expresivnímu a krásnému hlasu uplatnila v dabingu, stala se hlasem Christiny Jandy, Annie Girardot a Edith Piaf. Tamara Semina se vdávala ve druhém ročníku umělecké školy, vzala si svého spolužáka Vladimíra Prokofjeva. A zůstala mu věrná do dnešního dne. Prokofjev není tak známý, jako jeho žena, ale třicet let byl jedním z nejznámějších hlasů filmového studia Gorký. V devadesátých letech přestala Semina takřka hrát, neboť její muž vážně onemocněl a ona o něj chtěla pečovat.