Ernesto Almirante

Italský herec Ernesto Almirante hrál vedlejší i středně velké role v padesáti filmech, doménou jeho aktivit bylo ale divadlo, pocházel ostatně z herecké rodiny – jeho otec Nunzio Almirante (1837-1906) vedl vlastní divadelní společnosti, herectví (divadelnímu i filmovému) se věnovali i Ernestovi bratři Giacomo (1875-1944) a Luigi (1886-1963), nejmladší bratr Mario (1890-1964) se prosadil jako filmový režisér v němé éře. Na místě je připomenout i nejslavnější jméno z celé rodiny – jejich sestřenice Italia Almirante-Manzini (1890-1941) patřila k největším hvězdám italského filmu dvacátých let. Ernesto se stejně jako starší bratr Giacomo narodil na Sicílii, kde tehdy rodina delší dobu pobývala. Po otcovým vedením se od dětství objevoval na divadelním jevišti, později působil i v jiných divadelních společnostech. Se svou drobnou postavou a nepříliš atraktivní vizáží byl vyloučen z velkých postav romantických milovníků, takže hrál jen vedlejší role. Kvůli tomu časem zvažoval odchod od divadla úplně, ale nakonec se prosadil jako divadelní režisér. Co se týče filmu, kopíroval osudy svých bratrů, před kamerou se objevil již v němé éře (FEDERICA D’ILLIRIA, 1919), teprve zvukový film ale v plné šíři zhodnotil jeho herecký projev. K novému angažmá před filmovou kamerou jej až v polovině třicátých let přemluvil režisér Guido Brignone, který již předtím spolupracoval s jeho bratry, a s ním natočil drama PASSAPORTO ROSSO (1935). V Brignonově další režii LOTERIE LÁSKY (La mia canzone al vento, 1939) se setkal i s bratrem Giacomem (tento film byl uveden i v tehdejších českých kinech). Častěji jej ke spolupráci přizval režisér Mario Mattoli, po boku populárního komika Erminia Maccariho hrál například velkou roli předsedy soudu v komedii OBŽALOVANÝ, VSTAŇTE! (Imputato, alzatevi!, 1939), v Mattoliho režii pak hrál vedlejší role v dalších úspěšných veselohrách typu BYLO NÁS SEDM VDOV (Eravamo sette vedove, 1939). Jen v letech 1939-1940 hrál Ernesto Almirante ve dvanácti filmech, vedle dobově průměrné produkce spadající do éry filmů tzv. bílých telefonů, často se před kamerou objevoval i v dobových kostýmech v životopisných a dobrodružných filmech (DCERA ZELENÉHO KORZÁRA – La figlia di corsaro verde, 1940; MARCO VISCONTI, 1941). Po válce dostal příležitosti i v hodnotných titulech neorealistického ražení, několikrát točil například s Luigim Zampou (POSLANKYNĚ ANGELINA – L’onorevole Angelina, 1947; TĚŽKÁ LÉTA – Anni difficili, 1948). S dalším bratrem Luigim se před kamerou poprvé setkal až v komedii JEDENÁCT MUŽŮ A MÍČ (Undici uomini e un pallone, 1948). V padesátých letech se zviditelňoval především spoluprací se slavným komikem Toto, který byl tehdy na vrcholu popularity a každý jeho film znamenal několikamiliónovou návštěvnost v kinech. Například v komedii STRÁŽNÍCI A ZLODĚJI (Guardie e ladri, 1951) byl Toto jeho synem (tento film v italských kinech vidělo přes šest miliónů diváků). Dále spolu hráli ve filmech TOTO A KRÁLOVÉ ŘÍMA (Toto e i re di Roma, 1952) nebo HLAVU VZHŮRU (Il coraggio, 1957). Zmínku si zaslouží i jedna z prvních režií Federica Felliniho BÍLÝ ŠEJK (Lo sceicco bianco, 1951), kde hrál režiséra. Mezitím samozřejmě hrál i s jinými herci a režiséry, jeho filmografii uzavírá komedie Dina Risiho POCHOD NA ŘÍM (La marcia su Roma, 1962). Ernesto Almirante zemřel v Bologni 13. prosince 1964 ve věku 87 let.